Stránky české spisovatelky

MOJE KNIHY

O mně

Jmenuji se Eva Černošová. Narodila jsem se v Pardubicích, dětství strávila v Popovicích u Nechanic. Žiji v Nechanicích. Jsem spisovatelka, předsedkyně Střediska východočeských spisovatelů, učitelka a knihovnice.
Tvůrčímu psaní se věnuji od té doby, co jsem se psát naučila. Díky svým učitelům jsem přestala texty před světem schovávat a začala je zveřejňovat. Úspěšně jsem se účastnila dětských literárních soutěží, podílela se na několika studentských sbírkách a sbornících, působila v redakční radě univerzitního časopisu. Ještě na vysoké škole mi díky Doc. Janu Dvořákovi vyšla první kniha.
„Vy píšete. To poznám. A já to chci vidět! Přineste to ze šuplíku. Pamatujte ale, že jsem kritik. Nelítostný kritik,“ pravil tehdy a já jsem mu s obavami své „šuplíkové zápisky“ předložila. Naštěstí! Nebýt něj… možná by tam ještě dnes ležely všechny moje knihy…
Píšu prózu i poezii; vydala jsem tři knihy prózy: Nezdálo se mi nic, Andante cantabile - ještě pod dívčím jménem Eva Kulhánková (2006), Věci, které se snadno zapomenou (2012), Vypravěčka (2017) a dvě básnické sbírky: Tyhle moje řeky (2014) a Uprostřed noci zpěv (2020).
Pravidelně publikuji v literárních periodikách, sbornících a almanaších.
V roce 2011 jsem byla přijata do Střediska východočeských spisovatelů, od roku 2014 jsem jeho předsedkyní. Organizačně se podílím například na Východočeském uměleckém maratonu, Východočeském literárním salonu, pořádám literární besedy a autorská čtení.
Učím český jazyk, dějepis a tvůrčí psaní na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové. Baví mne objevovat talent u druhých a podporovat je v jejich vývoji. Velkou radostí mi tak jsou mí slavní žáci, kteří, jak doufám, přerostou svou učitelku. V rámci semináře tvůrčího psaní pořádám se studenty literární ateliér Gybon Tea Party a vydávám almanach studentských prací.
Zpívám ve sboru Cantus feminae Nechanice, pro který také píšu texty, ve školním sboru Gybon i sólově.
Mým manželem je úspěšný malíř a grafik Jan Černoš, který mé knihy obohacuje krásnými ilustracemi. Jsem matkou úžasné holčičky.

image
image

Inspirací k spolupráci - spoluprací k inspiraci

Spolupráce s Janem Černošem
Jaké to je, když na svých knihách spolupracuji s manželem? U nás i v zahraničí uznávaným malířem a grafikem? Lidé se mne na to ptají skoro tak často, jako jemu kladou otázku, kolikrát jsem mu stála modelem.
Někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Ilustroval už mou první knihu. Tehdy na vysoké škole tedy ještě nebyl mým manželem… Oba jsme začínali tvořit, on opatrně otevíral dveře do světa výtvarného umění, já díky docentu Janu Dvořákovi a jeho tvůrčímu psaní „vyšla s kůží na trh“ se svou literární prvotinou.
„Dobře jste si vybrala, ten se prodává,“ řekl mi jeden – našeho života očividně neznalý – odborník na výtvarné umění během manželovy výstavy. Vybrala jsem si dobře, ale ne toho, jehož díla se prodávají. Tehdy ještě ne. Ani moje prvotina vydaná z grantu pro studentský talent se neprodávala. Nevybrala jsem si známého a skvělého výtvarníka. Jím tehdy ještě nebyl. Ani já nebyla spisovatelkou. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu…
Je však spravedlivé, abych také přiznala, že první knihu nám pomáhal ilustrovat i rezatý kocour Kryštof. Přebíhal po papíru nejprve zablácenými tlapkami, ale nebylo to ono, tak jsme mu je natřeli make-upem – ten šel dolů lépe než malířské barvy… Vzorně spolupracoval tak dlouho, dokud nebyla „kočičí razítka“ hotová. A u té dosud poslední (Uprostřed noci zpěv) asistovala naše tříletá dcerka Anežka. „Tatínku, ty fotíš maminku? Já chci taky fotit!“ zvolala nadšeně a podobně hlasitě, jako si můj muž vzdychl.
Když se manžela na besedě na ZUŠ po vyhlášení výsledků literární a výtvarné soutěže, kam nás pozvali jako hosty zaštiťující ony umělecké obory, zeptali, jak se mu hledá inspirace, odpověděl, že spíš neví, co vybrat. A já také ne. Vytvoří vždy tolik krásných obrazů, že se některé odkládají jen těžko.
Obvykle však nějakou dobu trvá první fáze. Pustit se do toho… Někdy tak kniha čeká na ilustrace měsíce, jednou dokonce i déle. To asi zasáhla vyšší moc, a sice v podobě nezálohovaného souboru v porouchaném počítači. Básnická sbírka Tyhle moje řeky vyšla o rok později proto, že se manželovi těžko smiřovalo se skutečností, že bude muset vše vytvořit znovu. A pak jsme jeli na dovolenou. Vraceli jsme se s kufrem plným krásných akvarelů. Heuréka! „Udělám to úplně jinak,“ pravil a tak se také stalo. Ty původní ilustrace byly dobré. Ale ty nové jsou naprosto úžasné! Okouzlily mne i nejednoho čtenáře.
Jan Černoš je nejen dvorním ilustrátorem mých knih, ale i jejich spolutvůrcem. Jeho život i dílo se s tím mým doplňují ryze a hluboce. Jak napsal v literární kritice sbírky Uprostřed noci zpěv František Uher: „Bohaté invencí i barevností jsou ilustrace, které nemají běžný doprovodný charakter, platí, že slovo a obraz jedno jsou.“  http://obecspisovatelu.bloger.cz/Nove-knihy-a-recenze/KREHKA-SUGESTIVNI

moje knihy
image

Eva Černošová: 
Uprostřed noci zpěv

Obsahem básnické sbírky je, slovy spisovatele a literárního kritika Františka Uhera: „Poezie dominantní, intimní, křehká, úsporná a nanejvýš sugestivní.“ Básně jsou rozděleny do tří částí. Poslední z nich tvoří básnická skladba Příběh vánoční, k níž zkomponoval Petr Semerák stejnojmennou kantátu. Text skvěle doplňují ilustrace Jana Černoše.

image

Eva Černošová: 
Jak jsem nenapsala knihu

Jak jsem nenapsala knihu
Povídky, fejetony a život s humorem, tak by se dala charakterizovat nová kniha spisovatelky Evy Černošové. Soubor humoristických povídek a fejetonů vznikal v průběhu několika let, humoristické texty zkoušela autorka psát, jak sama v knize přiznává, již od dětství. V knize se tak dočteme víc o jejích prvních literárních pokusech i o tom, jak a proč až dosud humoristickou knihu nenapsala. Autorka nás nechá nahlédnout do svého dětství na venkově (kapitoly Kočičí útulek, Strach a peníze jsme nikdy neměli), do své učitelské profese (Inspekce aneb Pedagogický svátek) a dojde i na téma výchovy dětí (Polednice, supermatky ad.). Kniha plná laskavého humoru jistě potěší každého čtenáře. Ilustroval Jaroslav Chmelík.

O SLUŠNÝCH OBČANECH, HÁZENÍ (NEJEN) KAMENY A PIEDESTALU PRO SVĚTCE

25.01.2023
   

O slušných občanech, házení (nejen) kameny a piedestalu pro světce


               Přiznám se, že už se nemohu dívat na projevy neúcty k nám všem, které jsou nedílnou součástí projevu druhého prezidentského kandidáta. Pavel Fischer mluvil o neúctě, kterou jako premiér projevoval směrem k ostatním politikům. Další mluví o neúctě k zaměstnancům, k dětem (zvěčněné kamerami) atd. Pár dní před volbami už neví, čím by útočil nejen na svého úspěšnějšího kolegu, ale na všechny kolem sebe. Do vlastních sítí chytil i sám sebe. Snad bude mj. vyšetřován i za strašení válkou a mobilizací našich občanů. Nechci si představovat, co ještě vymyslí…

                Doufám, že za týden touto dobou bude v naší společnosti už o něco klidněji a že zvítězí muž, který bude po tolika letech opět prezidentem pro všechny. Lidé nejrůznějších profesí, zájmů i politických preferencí budou moci vydechnout - a do společnosti i do politické kultury se navrátí slušnost, klid a důstojnost. Ale když už jsme u té slušnosti… Co tím slovem vlastně myslíme? Slova mám moc ráda, vždyť s nimi pracuji! Někdy si s nimi hraju, docela i mazlím, obracím je, jako dítě, které zkoumá svět. A jindy zas hledám trefu do černého. Přesto jsou někdy nedostatečná – a nedokážou naše zážitky či stavy vylíčit tak přesně, jak bychom chtěli. A jindy jim třeba rozumíme každý jinak.


              Když poodkryjeme význam slova „slušnost“, co ve slovnících najdeme? Dozvíme se, že se jedná o jakousi morální kvalitu, zdvořilé chování. A že se normy toho, co je slušné v jedné kultuře, mohou lišit od norem správného chování v kultuře druhé. Takže – co je to vlastně slušnost? V projevech druhého kandidáta by ji těžko hledali zástupci jakékoliv kultury. Ale co takoví „slušní občané“, kteří poslali dost neslušný dopis Danuši Nerudové? Urážet ženu ve světě, v kterém chci žít, a stále ještě věřím, že i žiju, je naprostým opakem zdvořilého jednání. A tito „slušňáci“ dámu nejen nechutně uráželi, ale ještě jí vyhrožovali násilím. Protože řekla pravdu? Říkat pravdu je někdy riskantní, zvlášť v době, kdy si na Hrad brousí zuby sedmilhář… Pak se tu objeví další dopis, do kterého někdo přibalil i náboj, který vyhrožuje další ženě. Protože je ženou sedmilháře? Ani to žádné slušné občany k takovému chování přece neopravňuje.


                I v dobách, kdy se v předvolebním klání objevily lži o hákových křížích v obýváku či jiné nesmysly k očernění protikandidátů Miloše Zemana, se nám o takhle podpásovém a ostrém politickém boji ani nesnilo. Víme jasně, kdo ho rozpoutal. Ten člověk nedělá nic než nekonečnou ostudu. Sobě i naší zemi. Hranice slušnosti se mohou lišit nejen u různých kultur, ale i u jednotlivých lidí. Běsnění přízemnosti a sprosťáctví, kterého jsme v posledních dnech a týdnech svědky, je však daleko za jakýmikoliv hranicemi daného slova.


                Kdo chce v takové atmosféře, kterou tento kandidát vyvolal, házet kameny (anebo náboje do obálek)?! Slušní občané? Co se to v nás bere? Občas si potřebujeme připomenout, že jsme lidé. Lidské bytosti, které si zasluhují úctu a respekt. Ano, a stejně tak si potřebujeme připomenout, že jsme JEN lidé. Nic míň, ale nic víc. Ani ten nejslušnější občan není světec. Občas míří vedle, chybuje, splete se… I to jej činí člověkem.

 
        Někdy na to zapomínáme. Stavíme se do role pomyslného „jediného spravedlivého“ – „slušného občana“ – případně „Boha“, který přichází soudit všechny ostatní. Bůh by se však v takovém jednání poznat nemohl… Když už se vzdálíme od házení kamením (anebo jinými zbraněmi nejen po ženách), vybaví se nám možná ještě další biblický příměr, a tím je příběh s názvem Návrat marnotratného (či ztraceného) syna. Otec neodsoudil jednoho svého syna, což toho druhého, toho spravedlivého - „slušného“ - pobouřilo. Náš smysl pro spravedlnost to chápe. Rozumí mu. A rozumí i otci, který dovede odpouštět. Porozumět. Neodsoudit.

 
                A nejen křesťanství skýtá takovou moudrost. Když se vydáme dál, za hranice evropské kultury, najdeme třeba krásný příběh o buddhistickém mnichovi. Ten úspěšně plní všechna duchovní cvičení. Ví, že je mnichem dobrým, ba vynikajícím. Nejlepším žákem svého mistra. A tak - podobně jako „slušný občan v nás“ - ztratí pokoru a úctu k druhým. Jednoho dne se tento vzorný žák zeptá svého mistra, jaký úkol pro něj přichystal. „Já jsem tě už potřebnému naučil,“ praví mistr, „teď tě odvedu k mistru většímu, než jsem já. Budeš jeho učedníkem.“ Mnich kráčí dychtivě za svým mistrem, až dojdou k domku, v němž bydlí vdova s pěti dětmi. Uvnitř je velký hluk, nepořádek, žena se snaží utěšit plačící děcko v náručí a druhou rukou míchá jakýsi pokrm na plotně. „Kde to jsme, mistře? Řekl jsi, že mě zavedeš k novému učiteli!“ zvolal trochu dotčeně mnich.
„A kdo myslíš, že je ta žena?! Ty se snad považuješ za většího mistra života, než je ona? Sleduj ji a uč se…“


               „Slušný občan v nás“ se někdy vymkne kontrole. Ta touha po spravedlnosti a dokonalosti je nám tak nějak vlastní. Ale neměli bychom mu dovolit, aby házel kamením, náboji či ostrými slovy po každém, kdo není ideálem dokonalosti. Snad v důsledku té špinavé kampaně druhého kandidáta máme potřebu poslat na Hrad světce. Legendární postavu neposkvrněného prezidenta, která tam nikdy neseděla, a ani sedět nebude. (Tedy nejspíš – nejsem Libuše, budoucnost ukáže…) Ale stále více lidí z pohádkových ideálů vystřízlivělo a uvědomuje si, že ani ti největší z našich prezidentů (neměřeno v centimetrech) nebyli dokonalí. Nebyli svatí. Chybovali. Byli to lidé. A skvělí lidé! Právem na ně vzpomínáme s úctou, ale neměli bychom z nich dělat nadlidské legendy. Prezidentský úřad není piedestalem pro světce.

 
                Před rokem 1989 netvořila většina našich občanů aktivní odpůrce režimu. Disidenti tady nebyli v přesile… To by byl asi docela jiný příběh. Nebudu házet kamením po člověku, který byl jedním z mnoha. Jen proto, že jsem měla štěstí a narodila jsem se v době, kdy jsem nestačila dorůst ani do pionýra?!

 
                 Když vidím a slyším projevy muže, kterého snad naše hlasy za pár dní pošlou na nelehkou misi na Hrad, cítím velkou naději a vděčnost. Věřím, že Petr Pavel i tuto misi zvládne. Se ctí a s úctou k nám všem. Protože za sebou má mnohem víc než pár let v komunistické straně. Těším se na tu změnu, kterou tolik z nás „cítí ve vzduchu“.


                  Těším se, až bude po volbách. Až bude po tom nejbizarnějším předvolebním představení, které nás také hodně naučilo. A doufám, že se k nám slovy písně nejen „právo, ale i slušnost (se všemi nuancemi demokratické společnosti vlastními) vrátí“.  Těším se na ten svět, který si snad zvolíme. Jsem na něj zvědavá. Nebude to žádný ráj na zemi – ten ostatně vždycky slibují jen diktátoři. Bude to svět plný výzev a práce. A bohudík také spolupráce, namísto házení si klacků pod nohy a štvaní lidí proti sobě – toho už jsme si užili dost…

O diplomatech a vojácích. V rukavičkách

18.01.2023
 

O diplomatech a vojácích. V rukavičkách

               Nejprve jsem tedy měla sto chutí rukavičky svléknout, jelikož to, co má mít ve volbách hlavní slovo, jsou dle odborníků emoce. A ty se opravdu jednomu kandidátovi u veřejnosti vzbudit podařilo. Nejednou. Ale naštěstí jsem si vzpomněla, že dáma rukavice nesundává. Navíc se v nich nepíše špatně, zejména v chladnějších dnech…

               A také svou prací nechci přispět k bojovné náladě, která rozděluje slušné lidi do znesvářených skupin a přilévá pomyslného oleje do ohně. Z toho by měl asi špatný politik jedině radost. Teď ale radost nemá, jeden z jeho podpásových tahů nevyšel podle plánu.
Jak je však možné, že takovému člověku, který se neštítí největších hanebností, podvádí, lže, ožebračuje své spoluobčany, kterým pak něco z toho, co jim sebral, zase vrátí, aby vypadal jako štědrý „zastánce utlačovaných“, věřilo tolik lidí? Netuším. Já nejsem analytik. Jsem jen jednou z těch prostých lidí, kteří měli tu kliku, že podvodníka odhalili dřív, než mu kdy stačili poslat nějaký hlas. To je vše. Znám však jiné lidi, kteří mu naletěli. Někteří jen jednou, v dobách, kdy si říkali: „Ten má dost, ten nás určitě okrádat nebude!“ Jiní vícekrát. Ale tyto lidi já určitě napadat nechci. Každý z nás se někdy splete. S dobrým úmyslem podpoří falešného hráče. Teď vidí, že se jejich favorit, údajný „zastánce“ lidu, jako korouhvička přetočil již po tolikáté, až se sám ztratil i ve své nekalé taktice. Vyfauloval sám sebe.


          Označil se za diplomata. Žádný diplomat by takovou atmosféru ve společnosti nikdy nerozpoutal. Nejapnými výkřiky, které stojí za hranicemi zákona, by nikdy své spoluobčany nemohl strašit válkou. Navíc v době, kdy nedaleko za jejich hranicemi skutečná válka probíhá! Asi nás moc nepřekvapilo, že se tento kandidát ve své kampani nebude štítit jakékoliv lži a pomluvy, ale hrát si se strachem z takového nebezpečí? To by mu projít nemělo. Doufám, že právníci na tom již pracují...


           Ten člověk nezná morálku ani společenská pravidla, aby mohl kdy být diplomatem. Natož prezidentem! Nejenže zradil postupně všechny své voliče, když se snažil stát nejprve politikem pravicovým, potom se přesunul vlevo, po cestě vysbíral voliče férovějším politickým subjektům, až nakonec zradil sám sebe! Svou kampaň. Bohu díky za to. Koho ze svých činů obviní tentokrát? Reklamní manažery? EET úředníci ani kdovíkolikátý ministr zdravotnictví to asi nebudou.


           Já upřímně doufám, že se lidé už znovu obelhat nedají. Špatným politikem, který na ně doopravdy nikdy ohledy nebral. Ani když jim bral – jako ministr financí či premiér – ani když jim nabízel sladkosti na usmířenou. A už vůbec ne, když je straší válkou a pomlouvá férového protihráče. Cukr a bič vyšel z módy. Nenecháme se přece uplácet (nejen) lživými přísliby. Ani obelhávat donekonečna.


          Vzpomněla jsem si na svoji kamarádku ze základní školy, která před pár dny řešila otázku: „Který z nich je menší zlo?“ Na diplomata, který se na svém profilu na sociálních sítích ohradil proti zneužívání svého povolání, i na tu velice hodnou ženu, která včera u paní doktorky uklízela a utírala podlahu. Na lidi, kteří mne inspirovali k napsání tohoto textu. My všichni máme tolik společného… Nechceme se nechat podvádět. Ani rozeštvávat jeden proti druhému. Strašit bohapustými výmysly. Máme rádi své blízké a chceme žít v míru. Nechceme prezidenta, za kterého bychom se museli stydět.


           I prostí lidé – a vojáci – se dovedou chovat jako gentlemani. Nebo dámy. A tito lidé nechť nemlčí. Ani já mlčet nebudu. Nyní máme velkou příležitost umlčet lživé a strach a nenávist vzbuzující výkřiky jednoho špatného politika. Politika, který válku – v podobě nebezpečných slovních přestřelek – už rozpoutal. Protože opravdoví gentlemani a vojáci – jak vím i ze zkušenosti z naší rodiny – jsou vždycky nejraději doma, v míru u svých nejbližších, věřím, že si zvolíme mír. A můžeme tak učinit v klidu. Slušně. Ruku v ruce. I v rukavičkách či rukavicích.


           Máme tu naštěstí vojáka, který - ani předvolební - válku rozpoutat nehodlá a který už se jako nadějný diplomat projevuje…

Novoroční předsevzetí

08.01.2023
 

Novoroční předsevzetí

            Dávala jsem studentům tvůrčího psaní za úkol napsat novoroční předsevzetí. Ať se s útvarem popasují dle libosti. V někom dřímá novinářský duch - a ten se vyloženě zaraduje! Jiný se s úsměvem pustí do parodie tolikrát napsaného. Další se zase upřímně vyděsí. Co napsat k něčemu, co už tu nespočetněkrát bylo? Ano, je to výzva. A tak se jí nebudu vyhýbat ani já…

            Inspirovalo mě PF jedné mé kamarádky. Psalo se v něm o tom, že děkuje minulému roku. A u toho poděkování jsem se zastavila. Za co děkovat roku, který přinesl tolik bolesti? Roku, v němž šílenec, který zapomněl, že má lidskou duši, rozpoutal válku nepříliš daleko za našimi hranicemi. Způsobil a působí utrpení tolika lidem… Za co děkovat roku, v němž jsme si i v naší rodině užili nemálo trápení? Ať už šlo o bolesti na těle, nebo na duši? A někteří lidé tak vycítili příležitost ublížit. Roku, v němž jsem měla tolikrát pocit, že jsem přišla o ty poslední iluze o spravedlivém světě? Ať už šlo o „velké dějiny“ ve světě, anebo o ty „malé“, které se dotýkaly jen vesmíru mého a mých nejbližších.


            Jenže… Já o ty iluze – jestli jsou to iluze – nepřišla ani loni! I když to byl jeden z nejtěžších roků, které mám za sebou. Nepřišla, pořád věřím. Bohudík! A už jsem u toho. Děkuji… A můžu děkovat nejen za svou víru. Za to, že pro mě bude vždycky lepší mít ráda lidi a věřit v ně, než se užírat zlobou těch, kteří mít rádi lidi neumějí. A že mám to štěstí, že těch, kteří v dobré vůli a vztazích k druhým zrovna neprospívají, kolem sebe mnoho nemám.


     Děkuji za radost ze života, za radost z každého plně prožitého okamžiku… Nic víc od života dostat asi nemůžeme... Děkuji za všechny ty dny zdraví, místo toho, abych uvízla v zajetí těch nemocných… Děkuji za naději, kterou mi dává každé dobré slovo, každý úsměv, každý dobrý skutek, který jsem viděla… Děkuji za všechno to, co jsem se naučila. Čím mne obohatily dny plné radosti i dny plné smutku a bolesti. Děkuji…


     Najednou jsem se ohlédla za loňským rokem – a nejen ním – plna vděčnosti. Odpustila jsem mu – anebo sobě? A opustila ho.


     Pár dní teď pluji na vlnách roku nového. Tedy podle kalendáře, který mám na stole… Snad nikdy jsem si žádné novoroční předsevzetí nedávala. Jako studentka bych asi psala nějakou vtipnou variaci na novoroční „desatera“ v rozličných periodikách. A teď, když už jsem onu výzvu přijala, mám jasno.

    
     Mým novoročním předsevzetím je: VDĚČNOST. Ještě více vděčnosti za vše, co mám. Uvědomovat si ji každý den, byť v těch nejmenších maličkostech. Nezapomínat na ni nejen ve chvílích štěstí, ale i ve chvílích těžších. Vděčnost je jako maják. Svítí v každé tmě našich životů. Nenechá nás utonout. Jak se zpívá v Pavlicově písni Pozdraveno budiž světlo: „To světlo osvěcuje každého člověka…“

Sejdeme se na hřbitově

26.12.2022
 

Sejdeme se na hřbitově


      Vánoce v onom pandemickém roce 2020 získaly i v naší rodině nádech smutné nostalgie a sčítání ztrát, kterých bylo o poznání více než obvykle. I když jsem naši tříletou dcerku naučila mezi tou spoustou koled i „Vánoce, Vánoce přicházejí“, upřímně zas tak „šťastné a veselé“ nebyly. Ale dokud se zpívá (aspoň doma, když to jinde nešlo) a dokud máme ve svém životě místo pro špetku onoho vzácného koření, kterému se říká humor, jsme na dobré cestě…

     Nechť se tedy laskavý čtenář názvu neděsí…


     „Sejdeme se teda zrovna na hřbitově, jo?“


     „A v kolik?“ ptám se tatínka, abychom doladili harmonogram.

   
     „Tak kolem třetí?“


     „Dobře, na třetí budu tam.“


     Nebylo snadné skloubit rozpis Štědrého dne tak, abychom vyhověli všem. Hlavně tříletému dítěti a dědečkovi osmdesátníkovi. Dědeček si ještě nezvykl na to, že ho doma nikdo nečeká, ovdověl před půl rokem. Pochopili jsme, že potřebuje kontakt a rozptýlení ze samoty, ale pak zase svůj klid. Rozhodli jsme se vytvořit vánoční rozvrh hodin především podle něj. Aby si vše náležitě užil a nezaspal rozbalení dárků. Tušili jsme, že by jej únava mohla dostihnout dříve než tříletou dceru. Odpoledne přijede i manželova maminka z Krkonoš, přespí tady, bude nám všem veseleji. Můj tatínek to k nám má 5 minut jízdy a taky chybět nebude. Nechceme, aby byli naši ovdovělí rodiče o svátcích sami. A malá má díky tomu vždycky na Vánoce doma babičku a dědečka. Letos i pradědečka.


     „Večeře bude v pět,“ pravila jsem jakožto hospodyně. „Ať je to v klidu.“ A doufala, že to v relativním klidu opravdu zvládneme.


     Začít jsme měli hřbitovem, tatínek to bude mít s dědečkem z Hradce při cestě. A já s Anežkou dojedu za nimi. Netušila jsem ještě, že půjde o největší společenský zážitek roku. Těsně před třetí hodinou jsem se blížila k parkovišti před hřbitovem. Už zdálky jsem pochopila, že je přeplněné. Dcerka vzadu vesele prozpěvovala Půjdem spolu do Betléma! Auta postávala, kde se dalo. Během té krátké chvilky, kdy jsem uvažovala, kde ustájím oře já, jsem si všimla černého superbu, kterýžto se elegantně blížil ke krajnici. To je ono, blesklo mi hlavou, udělám to jako on! Postavím se na silnici, pěkně při kraji. V další vteřině, v níž – stále ještě elegantně – sjel z vozovky a zaplul do rozbahněného příkopu, jsem svůj plán mírně poopravila.


      Úplně jako on ne…

     Když jsem vystoupila z vozu a vytáhla koš se svíčkami a další výzdobou, spatřila jsem kolem onoho zapadlého automobilu povědomé postavy. To jsou Kulhánkovi! Zaradovala jsem se. Bratrance s rodinou jsem viděla naposled ještě před jarní celostátní karanténou.


     „Ahoj,“ volám nadšeně na skupinku, která se pokoušela vysvobodit z bahna prozatím alespoň malou Kamilku.


     „Ahoj, tebe nám posílá samo nebe!“ zaradoval se bratranec, „máš kouli?“


     „Ne,“ odpověděla jsem a příbuzní viditelně posmutněli.


     „Ale nebojte, za chvíli přijede taťka s dědou, a ten ji má.“

  
     „To mu kvůli nám nevolej,“ pravil bratranec.

  
     „Nemusím, my se tady máme sejít.“

  
     „No, to je skvělý místo na vánoční setkání!“ pobaveně pronesl bratranec.


     „Koukej, už jedou!“


     „Ahóój!“ volali jsme sborově směrem k přijíždějícímu vozidlu, a v tu chvíli už jsme přilákali většinu živých před brány hřbitova.


     Naše děti se veselily v blátě a i nám dospělým bylo najednou veseleji.


     „To je setkání, co, strýcu?!“ volal bratranec na tatínka.

  
     Neztrácel čas a hned se vydal s tažným lanem v ruce k tatínkově autu. Jeho manželka se třemi dětmi opustily bahnitý příkop a ještě přes živý plot (že by v rámci dodržování rozestupů?) jsem si s nimi vyměňovala zážitky uplynulého roku. Publikum uzavíralo sázky, zda se záchranná akce podaří, tatínek pokřikoval na bratrance, co dělal v autoškole (tento udatně mlčel, ani se nebránil, že řídila jeho žena, která se k tomu přiznala až pár minut po té nad našimi hroby). A vtom se z jedné skupinky přihlížejících ozvalo: „No ne, Evičko, jsi to ty?!“


     Blanka, která s námi dříve zpívala ve sboru, teď žije již několik let v Praze, se ke mně vrhla, bravurně překonala osudný příkop i živý plot a zapojila se okamžitě do konverzace. To bylo radosti!


     „Tolik lidí jsem nepotkala, ani nepamatuju!“ zvolala nadšeně a já s ní musela souhlasit. Výrazy jako karanténa a lockdown se toho roku zabydlely v našem slovníku více než domácí slova setkání a objetí. A právě tady – na hřbitově ve Štědrý den – se to zakletí prolomilo. Objaly jsme se spolu, pak s její dcerou. A nejen my. Hloučky lidí se spolu smály, plakaly – ale s takovou téměř hmatatelnou radostí, jakou jsem nikdy jindy v těchto místech nezažila.


            Než tatínek s bratrancem vysvobodili auto, došli jsme s dědečkem dovnitř. Bratrancova žena – má jmenovkyně Eva – s dětmi už byli u hrobu. Hned vedle našeho. Rodina Vejpravova s rodinou Gregorovou z Popovic sousedí. Na hřbitově se sešly dříve, než je spojil sňatek strejdy Pepy a tety Drahušky, bratrancových rodičů. Babičku Drahušku pamatuje jen Ondra, nejstarší z bratrancových dětí. Když umřela, byl Radimovi rok. Kamilka přišla na svět až o několik let později. Teď rovná kamínky do tvaru srdíčka a mně se přece jen oči zamlží. Podpírám dědečka, který se rozplakal docela. Nejdřív položí kytičku k vánočnímu stromečku na hrob své dceři, mojí mamince, pak popojde vedle, ale natáhnout se nad hrob své ženy, babičky Jarušky, už nezvládne. Vezmu mu kytičku z ruky a položím ji babičce vedle lucerničky.


     „Tak vaše mamka už tu taky leží tolik let, to je děs,“ řekl bratranec, když nás s tatínkem došli. Chvíli jsme rozjímali v tichu.


      „Je to dobrý, ženo moje, domů se dostanem, eště tu nezůstanem!“ zahlaholil později směrem ke své manželce.


     Pak přišla první otázka.


     „Hele, a čí je tenhle hrob vpravo od vás?“ zeptal se mně, když tam naše Anežka začala přerovnávat výzdobu. „Bylo to roky prázdný, ale teď to někdo koupil, to vypadá.“


     „My,“ odvětila jsem. „Dědeček to chtěl pro babičku. Stihli jsme to akorát. Leží tam.“


     „Ty jo, tak vy jste úplný hroboví magnáti!“


     „Jo, momentálně máme asi víc hrobů než lidí,“ dodala jsem a tiše jsme se zasmáli.

  
     „Brácha říká, že aspoň nehrozí strkanice, protože bude pro každýho místa dost.“


      „Fanda chce sem?“


     „Ne, ten chce rozptýlit buď do Dyje, nebo do Ebra. Prý si to ještě rozmyslí,“ prozradila jsem bratrovo rybářské poslední přání.


     „To by se měl teda rozmyslet dobře, co?“ podotkl bratranec. „Ty jo, no, to je ale dobrý, člověče, vědět to takhle včas. My bysme měli taky začít přemejšlet, kam půjdeme, že jo, Eviku?“ otočil se ke své ženě. „No, děti, dávejte pozor, ať víte, kam nás jednou uložíte,“ kázal svým potomkům, k Ondrovi už musel hlavu zvednout, protože ho přerostl. Brzy snad bude mít dva metry… Děti se do hovoru zapojit nechystaly, ale bratranec pokračoval.


     „A ty víš, kam půjdeš?“ zeptal se mě přímo.


     „Jo, sem,“ odpověděla jsem.


      „Ty jo, hele, se tady pak zase sejdeme, za pár let. No, spěchat nebudeme, že jo,“ dodal při pohledu na hrající si nejmenší děti, které mezitím už rozesmály i dědečka. Jejich veselí a radost z blízkých bylo nakažlivé. Toho dne se nebáli své city projevit ani dospělí.


     Domů jsme se všichni vrátili s úsměvy na rtech a hřejivým pocitem v duši. Jablíčka jsme rozkrojili správně. Uff. Olovo jsme nelili. Sedla jsem ke klavíru, manželova maminka přivezla housle a ani „štastné a veselé“ jsme nevynechali. Dcerka se nemohla dočkat Ježíška a dědeček líčil šifrování Enigmy a události srpna 1968. Následně nás přezkoušel z historie, počínaje bitvou u Lipan.

 
     Oba byli ten večer spokojeni. Ježíšek nám nadělil spoustu krásných dárků a my jsme dědečkovy kvízy slyšeli už tolikrát, že pochvalně pokyvoval hlavou a přidal oblíbenou historku z první třídy: „Našeho Pepíčka bít nebudete!“ Když už oba poklidně oddychovali ve svých postelích, dědeček odpadl skutečně dříve než jeho pravnučka, dívala jsem se plna vděku na rozsvícený stromeček a říkala jsem si, že takové pěkné setkání na hřbitově člověk nenaplánuje…


     A že i díky němu tyhle Vánoce nakonec přece jen šťastné a veselé byly.


Já vážně nechci dárky

11.12.2022
 

Já vážně nechci dárky



    „Já vážně nechci dárky, nic velkýho,“ řekl rozhodně můj muž. Abychom to já a jeho matka dostatečně pochopily. „A ani žádnou hostinu, jasný? Evča udělá dort, ty jednohubky, dobře. Ale to stačí. Opravdu,“ dodal ještě.

    Ne, nešlo o Vánoce. V prosinci se kromě Ježíška narodil totiž i můj manžel. A letos to vychází na takové menší jubileum. Když vyslechl můj telefonát s jeho matkou, rozhodl se zapojit do hovoru a zastavit naše hospodyňské a jiné velkolepé přípravy. „Čím jsem starší – a letos mi to došlo definitivně – tím míň věcí potřebuju. A tím víc si vážím toho nejcennějšího, setkání s blízkými,“ pravil a já jsem v tu chvíli odhodila zbraně. Tedy spíše argumenty k podpoře plánů na bramborový salát, mísu, ne, radši pořádný pekáč! řízků, dvě až tři mísy zeleninových salátů, slaný závin… Tchyně ještě odolávala, odmítala se vzdát objednávky věnečků a trubiček s karamelovým krémem (mimochodem naprosto vynikajících) od sousedky.


    Ale já se – nečekaně – postavila na manželovu stranu. Když nám připomněl oslavu mých narozenin, plně jsem rozuměla tomu, co nám chce říct. Nechce po nás „hladovou oslavu“, ta by ostatně ve furiantském prostředí naší rodiny byla asi stejně reálná, jako skutečnost, že se můj otec někdy převlékne do kostýmu Santa Clause…


    Chce si především povídat s lidmi. Pobýt s nimi. S lidmi, kteří sice nehladoví, ale jejichž hlavním úkolem není spořádat nepřeberné množství chodů, ježto jim bude s jazykem na vestě oslavenec (či jeho žena) servírovat rychlostí profesionálního zaměstnance pomyslného grandhotelu. V létě jsem tímto způsobem sice všechny hosty nakrmila i napojila na výbornou, ale pak jsem si uvědomila, že jsem neměla čas si s nimi také popovídat... „Takže příští oslavu už takhle dělat nebudeme!“ odsouhlasili jsme si tehdy – a já se rozhodla slib splnit.


    Dnešní oslava se nakonec nekonala. Člověk míní, ale nějaké viry či bacily občas plány změní. O tom jsme se v posledních dvou letech asi všichni dozvěděli víc, než bychom chtěli. Naše rodina v loňském roce měrou vrchovatou. Ale jestli se za týden podaří – či lépe: až se podaří – bude to podle oslavencova plánu.


    Před pár dny jsme si prohlíželi fotografie z našich prvních společných Vánoc. Byli jsme tehdy chudí jak kostelní myši, já navíc ne úplně málo nemocná (o „koupi“ pianina na dobré slovo a šoku pojišťovací agentky z té doby někdy příště). Ale i z té fotky poznáte, že jsme byli šťastní. A to nám – Bohu díky – vydrželo dodnes. A snad se k tomu přidala i trocha té moudrosti, kterou jsme s nějakými těmi pár vráskami časem získali. Jsem šťastná, že se tento moudrý a dobrý člověk, který je mým manželem, před čtyřiceti lety narodil. A udělám všechno pro to, aby své narozeniny oslavil po svém. Protože když zazní pravda, poznáme to. V tu chvíli – jako v té Skácelově, „která půlí krajinu“ – mají jít všechny argumenty (nejen snaživých hospodyněk) stranou. A on pravdu měl. Vždyť co je cennějšího než setkání s blízkými? Co více si tady na světě můžeme dát? Než lásku a přátelství. Podporu, blízkost, laskavý úsměv, slovo, pohlazení…


    Ačkoliv úvodní věta padla při plánu oslavy narozenin, Vánoce chceme slavit v duchu podobném. Naší dceři je teprve pět, ale nezkažená dětská duše má někdy moudrosti na rozdávání. Nedávno se jí při rozsvěcení vánočního stromu u nás ve městečku zeptali andělé z andělské pošty, zda už psala dopis Ježíškovi. „Ano, s maminkou,“ odpověděla popravdě. A vyjmenovala jim tři dárky, které si přeje. „Dobře, a tak nám můžeš říct něco dalšího, o co sis třeba napsat zapomněla, my to Ježíškovi ještě předáme,“ dodali, pohlédli na mne a já souhlasně přikývla. Ale naše hovorné dítě najednou zarytě mlčelo. „Tak se nestyď, vzpomněla sis na něco?“ podpořil dcerku jeden z andílků a začal vyjmenovávat možnosti. „Nechci. Já nic jiného od Ježíška nechci,“ pravila podobně rozhodně jako výše její tatínek.


    Do ticha, které opanovalo prostor andělské pošty, ještě pronesla: „Nakreslím radši Ježíškovi obrázek, že ho mám ráda.“


image
image

PŘEJME, BUDE NÁM PŘÁNO

04.12.2022
 

Přejme, bude nám přáno


     Toto krédo bývá přisuzováno Bedřichu Smetanovi. Prý se silně potýkal s nepřejícností, ignorací a závistí ve svém okolí. Mnozí mu nejen štěstí a slávu nepřáli, ale dokonce mu je nemohli odpustit…
  
     A ještě se nám možná vybaví slova písně Lucie Bílé: Suďme a buďme souzeni, přejme – bude nám přáno. K čemu se chceme přiklonit?


     Dlouho jsem si tu první možnost nechtěla připustit. Nechápala jsem, proč by na světě mělo být tolik místa pro odsudek, pro lidskou slabost jménem závist. Ne, nebudu ji psát s velkým písmenem. Neudělám z ní hlavní postavu svého textu. Ona totiž, i když je jí hodně, vůbec velká není. Právě naopak. Je ukázkou naší malosti. Před lety jsem si na ni začala zvykat. Nejprve u mého muže, čím se stával větším a slavnějším, tím více závisti se kolem něj vyrojilo. A nebylo to v zahraničí… Tu a tam jedovatá poznámka. Anebo aspoň ignorace. Pomluva. Bohapustá lež. Křivé úsměvy. Radost z bolesti či nezdaru. Pak jsem se smířila s tím, že se jí nezbavím ani já sama. A to mám do Bedřicha Smetany hodně daleko! Ale někdy stačí úspěšná kniha, dobře zazpívaná píseň…


     U jiného je to třeba fotbalová trofej, u dalšího skvěle uvařený oběd. Když jsme se rozhodli dávat ve společnosti našich spisovatelů ocenění, hned kolem těch, které jsme s nejlepším vědomím vyzdvihli, kroužil celý závistivý taneční soubor. Kvapík. Co to o nás vypovídá? Čím více práce, darů světu přineseme, tím více lidské malosti kolem sebe rozvíříme? A proč? Sběratelka zlozvyků chce prý nepřejícnost a závist zařadit mezi naše národní nešvary. Kdy si uvědomíme, že takové chování nedává smysl?! Vždyť - slovy Johna Donna - Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. 


     Tedy tvá velikost je i mou velikostí. Tvá radost je mou radostí. A obráceně… Tvůj neúspěch je i mým neúspěchem, tvoje bolest je i mou bolestí… To je, oč tu přece běží!


     Lidská závist a nepřejícnost má o Vánocích vždycky menší sílu, všimli jste si? Ne, bohužel z našeho světa nezmizí zcela, ale slábne…

   
     Možná to bude tím, že si tou dobou všichni mnohem více přejeme. Přejeme si štěstí, zdraví, lásku. Boží požehnání. Mír. Pokoj. Pokoj lidem dobré vůle. A co přát lidem, kteří dobrou vůli nemají? Nic?! – No, já bych jim přála právě onu dobrou vůli.


     Přání jdou od srdce a zahřejí každého z nás i v těch nejmrazivějších dnech. Přejme, bude nám přáno. I já vám, milí přátelé, přeji krásný adventní čas. Čas plný nadějeplných příslibů…

TI PŘEDE MNOU

06.11.2022
 


„Mami, kde je prababička? Jak může jen tak zmizet? To už nás nechce?!“

„Tak to není. Musela pryč, to pochopíš, až budeš větší - “

„Už vím. Vrátí se na jaře. Jako vlaštovičky!“



„K zápočtu vypracujete rozrod do páté generace předků. Aby to bylo zajímavé, budete výjimečně postupovat po ženské linii.“
Osobní lístky s prostorem vymezeným pro „tělesný a duševní stav, povahu, životopis“. Tečkované linky očekávají příběh.
Cesta za nimi je dlouhá, neboť vlak nejede přímo do Zámrsku. 
Torus/lože, to přece vím, jasanové, s vyřezávaným čelem, prapraděda je sám vyrobil, genus, religio; Marie Karolina. Prababička?
„Babi, jak vypadala tvoje maminka?“ „Jo, holka, ta se něco nadřela. A já – na starý kolena jsem se o ni starala. Vona dávala peníze stranou, aby měla tvoje máma na svatbu. Jakou já jí uďála svatbu! Tam bylo devatenáct dortů, mám je na těch fotkách a myslíš, že mi někdo poděkoval?“
„Jaký měla oči?“ „Vona se kvůli mý ségře, Libuně, víš, vona se moc natrápila. Vona…“
„A tvůj tatínek?“
Sad. Mlynářka umírá. Služka se vdává.  Mlynář je starý, ona je mladá. Krávy. Vždycky Čouda nebo Straka. Babička ten příběh probrečela už tolikrát -
 „To tele mělo větší cenu, než můj bratr. Právečka maminka potratila na osmym měsici, když vorala místo Straky, ta byla v sedmym.“
Babiččin talíř – zbytky seškrábnu slepicím.
„Budeme uklízet, nebo pojedeme na ty hroby?“
Věnců je dost. A tahle utěrka je po prababičce. Vyšívala ji, když ještě nebyla prababičkou Gregorovou. A je tu zas; ve vyšívané spodní košilce –  stále bílá?
„Vememe to najednou, Lipany, Vehlovice a Pečky. – Aby to neuvadlo!“
Milostné básně a účty pradědy Gregory.
Vraníci, hnědky, lovečtí psi a holení dědy „benáckýho“. – „Von byl strašně divokej, koukej, ani na svatbě se nemoh učesat! Já mámě říkala, do takový rodiny - “
Oddací listy a manželské děti.
Dnes můžeme pořizovat digitální fotokopie archivního materiálu – pokud máme fotoaparát.
Prapraděda, jeho manželka, jejich pět dětí – Kateřina, Jan, Josef, František a Marie – „Domů vám je půjčit nemohu, nezlobte se.“ Vím, archiváři mají svá pravidla, ta paní mi je nemůže dát. Přijedu za nimi příští pondělí.
Má jich být pět. Ještě jedna generace –
Libri baptizatorum. Jan Nepomuk, František Serafín, Alžběta Anna, Josefína Marie; ti přede mnou.
Rodokmen za dva kredity.
Tento text z doby svých studií jsem objevila po letech…

image

A ZASE TA VÝTVARKA

09.10.2022
 

A zase ta výtvarka!

      Kolikrát jen už mě dostala?! Nepíšu si to – až teď – no, byl by to slušný seznam náročných chvilek a trapasů. Ke zdravému sebevědomí každého člověka patří, že si je vědom nejen svých silných stránek, ale i těch slabých. V oblasti slabých stránek mám vědomí sebe samé rozvinuté už dlouho. Co se týče výtvarné výchovy a činností s ní příbuzných, mám jasno od prvního stupně ZŠ.

      Můj manžel, slovutný to výtvarník, má sice jakési připomínky, že to není pravda, že tak marná nejsem atd. Ale já vím své! Ať už za tím stojí genetická výbava (tati, promiň, to by bylo spíš po tobě, maminka výtvarný talent měla), nebo nepochopení talentu existujícího a špatné vedení ze strany pedagožek na základní škole – za chybu žáka může dle Cimrmana vždy učitel, ne žák, že  – není to dobré… Za ta léta na světě poznala jsem bohudík i oblasti, které mi od ruky jdou a nepůsobí mi nepříjemný stres. Výtvarná tvorba to však opravdu nebude.


      Tu a tam se objeví nějaká dobrá duše, která ve shodě s názorem mého muže přijde s nápadem, že mám vystoupit ze své komfortní zóny a postavit se své neschopnosti čelem. Že to jistě nebude tak hrozné. A já se občas nechám zviklat. Inu, odvaha mi zase nechybí. Jedině tak se dá vysvětlit, že jsem se ocitla třeba na workshopu arteterapie pro studenty výtvarné výchovy, případně na kurzu keramiky, který vede moje dobrá kamarádka. Výsledky mě vždy přesvědčí, že můj názor je správný a že nemám mou léta budovanou „výtvarkářskou komfortní zónu“ – tzn. absolutní vyhýbání se jakékoliv aktivní výtvarné činnosti – opouštět. Někomu může připadat taková keramika či malba přírodní scenérie jako příjemná relaxace, tento fakt respektuji, pro mne je to však právě naopak „o nervy“.


      Jediné výjimky tvoří pak situace k odlehčení situace, kdy chci záměrně pobavit diváky, například za účelem lepšího zafixování učiva. Toho využívám s úspěchem třeba při nákresu bludného kruhu středověkého zemědělství a schématu trojpolního hospodaření. Předem tedy studentům vysvětlím, že se v mém případě o kruh nejedná, oni nechť si jej nakreslí dobře. A co se týče středověkých polností, poukazuji na fakt, že také nebyla členěna podle pravítka… Na všechno ostatní mám – díky vymoženostem 21. století – dataprojektor.


      Tentokrát jsem ovšem narazila na výtvarku i tady! Při využití didaktické techniky. A zase mě dostala… Cosi mne popíchlo vystoupit z bezpečí výtvarné nečinnosti. A já při dějepisném semináři v rámci vysvětlování programu k většímu využití badatelské výuky dramaticky zariskovala. Kdybych studentům jen řekla, že si mohou do fotografie i zakreslovat, jistě by to zvládli. Ale já jim chtěla vše poctivě ukázat. Daný úkol mají žáci plnit společně s učitelem. Tak jsem šla srdnatě příkladem. Uchopila jsem myš do ruky a pokusila se obkroužit letohrádek Hvězda na Bílé hoře. No, když si představíte jeho podobu, možná odtušíte, jaký geometrický obrazec můj „nekruh“ připomínal spíše… Ano, nebylo to dobré. Zájem studentů o téma by však nemohl být lepší. Když jsem pak ještě netrefila čepici Tomáše Garrigue Masaryka, ale jeho obličej, bylo mi vedro i v učebně vytopené podle nových norem.


       Co jsem během této hodiny zjistila? Že jsou naši studenti velmi taktní a dobře vychovaní lidé. A že mají rádi pedagogy se smyslem pro humor, kteří se umějí zasmát sami sobě. Překvapilo mě, že jsem nenarazila na nějakou IT překážku, takže zde jsem jakýsi pokrok učinila. Jinak jsem opět prokázala výtvarný antitalent i značnou osobní odvahu. Ve srovnání s odvahou T. G. M. říkat pravdu, i když se to nehodí, vlastně o mnoho nešlo. A ano, panu presidentu Osvoboditeli jsem se za ten nákres pochopitelně omluvila…

Slaměná vdova

25.09.2022
 

Slaměná vdova

       „Je, tak ty jsi teď týden slaměná vdova!“ pravil kolega. A hned vzápětí pokračoval: „O víkendu jsem mluvil s kamarádem, ten prý byl slaměným vdovcem dva týdny a vyprávěl mi, ve kterých všech hospodách za tu doby pobyl.“ Řekla jsem, že si ho tedy vezmu za příklad. Dítko nechám ve školce i přes noc a prolezu kdekterou krčmu v okolí. „To je ti podobný!“ dodala se smíchem kolegyně. Teprve po celodenním kolotoči, zakončeném dědečkovým večerním hlášením, že je v pořádku, a pohádkou na dobrou noc pro nejmladší členku rodiny, jsem si uvědomila, že jsem tentokrát od manžela žádné instrukce nedostala.

       Na dny své nepřítomnosti mne – a nejen mne – obvykle vybavil přesným zadáním. Na rozdíl od dob diskutovaného využívání pásu cudnosti přistupuje můj muž k zabezpečení své choti o poznání pokrokověji. V duchu povídek Šimka a Grossmanna informuje okolí – především pak jeho mužskou část – o své nepřítomnosti předem. Rozdá pak sousedům úkoly, aby na mne dohlédli a byli mi případně nápomocní. Přesný rozpis podle zmiňovaných povídek ve stylu „Dneska vypomáhám já!“ tedy nesestaví, ale opakovaně třeba sezval zástupy dobrovolníků na sezónní brigády slovy: „Co očešete, je vaše!“ Někdy to pouze zapomněl sdělit mně. Když jsem pak vyšla na zahradu a spatřila tam skupinku mužů pod třešní (i na ní), poněkud jsem znervózněla... Nejvýrazněji pak v případě, kdy parta automechaniků obcházela dědečkovu škodovku. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že se nejedná o zlodějské komando.


       Po pár letech takových zážitků požádala jsem manžela, zda by bylo možné, aby k nám po dobu své nepřítomnosti nikoho nezval. Co se týká mužské společnosti, bohatě že mi vystačí můj otec a dědeček, jehož citace překladů šifrování Enigmy a hledání Dějin světa s povolením od velitele mne zabaví vskutku dostatečně. Žádné další vzrušení již nepotřebuji. Manžel znejistěl. Bylo znát, že se jen nerad smiřuje s myšlenkou, že by mne zanechal bez širší rytířské družiny.


       Minule však přece ustoupil. Abych snášela odloučení snáze, zajistil mne tedy jinak. Poslední dny před odjezdem strávil horečnatým sběrem vší možné úrody, abych se ve volném čase nemusela tolik zaobírat steskem. Když jsem po stopadesáté vysvětlila dědečkovi, že Dějiny světa s velitelským listem nikdo neviděl, uspala dítě a do rána zavářela nepočítanou várku kompotů a marmelád, opravdu jsem neměla na stesk ani pomyšlení. Zároveň jsem však na svého drahého muže rozhodně nemohla přestat myslet…


       Tentokrát odjel vskutku netradičně. Soused se včera divil, že ani nevěděl, že můj muž není doma. Zatím u nás nikdo nezvonil, ani na zahradě jsem kromě kocourů nikoho nepotkala. A s výjimkou rajčat, která jsem otrhala sama, nemám ani co zavářet. Je večer. Slohy jsem opravila. Dědečka jsem nalezením Dějin světa nepotěšila, nádobí uklidila, lidi i zvířectvo nakrmila, dítě uspala – a teď? Teď můžu jít chvíli psát! O svém muži, samozřejmě…

Žila jedna velká královna

14.09.2022
 

Žila jedna velká královna

 

      A ta před pár dny zemřela. Už teď tu drobnou ženu nazývají Alžběta Veliká. To není pohádka. Tato historie se píše právě dnes. Týká se nejen království, kterému tato vlivná žena - v podstatě bez pravomocí - vládla. Svou stopu zanechala za těch  70 let snad po celém světě. Jak je to možné? Protože ona opravdu veliká byla. A je. Život historických osobností ve veřejném prostoru nekončí jejich smrtí. Její odkaz tu s námi zůstane. A není toho málo, co nám může předat. Noviny, časopisy i internet plní články o zesnulé anglické královně, že je ani nestíháme číst. Tohle mi utkvělo v mysli:

      „Smrt, osud všech, přichází, když přijít má," vypůjčil si list Süddeutsche Zeitung v komentáři slova Julia Caesara z tragédie Williama Shakespeara. „Umírání je nevyhnutelné, důležitý je život předtím," uvedl deník s odkazem na Shakespearovo drama.


     Ano, velká královna zemřela, ale předtím ŽILA. A to je důležité! Když při své korunovaci slibovala, že bude lidu sloužit, ať už bude její život dlouhý, nebo krátký, netušila, kolik času má před sebou. Díky Bohu to bylo požehnaně dlouho. Jsem vděčná, že jsem prožila část její vlády. Protože ona skutečně vládla. To lze i bez pravomocí. Vládla - a vládne dál - svým příkladem. Životem plným upřímné a opravdové služby druhým. Jak poznáme velkého panovníka? Velkého člověka? Ti opravdu velcí lidé se nikdy netváří, že jsou mistři světa. Ředitelé autobusu atp. Velikost ducha nezměříme ani metrem. Ale poznáme ji. I ti nejmenší z nás to prostě nějak poznají. Pravda nás nepotřebuje uzemnit. Pravda nás povznáší. Nemluví o tom, co všechno umí. Co všechno řídí. Povznáší nás. Plná pokory a radosti.


     Žádný velký umělec, vědec, panovník či ředitel se nechová povýšeně. Velká královna nikdy nedávala ostatním najevo, že je něco víc. Protože tak to není. Alžběta II. dobře věděla, že ono VÍC platí jen pro práci. Víc služby druhým. Krásně to vyjádřil v pořadu Co tomu říkáte, pane Werich? Jan Werich slovy Jana Masaryka:


     „Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí Jan Werich směrem k moderátorovi Vladimíru Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

     Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.“


     Alžběta II. tomu rozuměla dokonale…  Je jedno, jestli řídíme auto, autobus, nějakou firmu, stát. Svůj život... Můžeme se od velké královny mnoho naučit. Každý den si můžeme vybavit ten skromný úsměv. Či starostlivý pohled. Humor i důstojnost, se kterou tak můžeme činit. V pokoře a radosti ze života. Protože ten je důležitý. Smrt přijde, když přijít má. Důležitý je však život předtím.


     Král je mrtev, ať žije král! tentokrát neplatí. Královna je mrtvá, ať žije král! A zároveň 
Alžběta II. je mrtvá, ať žije Alžběta Veliká!

image

JE MI 40 A VÍM TO!

10.07.2022  

Je mi 40 a vím to!

          Napsala někdy před půl rokem moje kamarádka. Těmito slovy uvedla fotografii ze své narozeninové oslavy. Na té fotce se usmívá nádherná žena, které byste hádali narozeniny třicáté. Usmívá se, spíš září, stejně jako její dvě krásné děti, které před sebe hrdě zvedají dvě zlaté nafukovací číslovky. Jako by říkaly (ty děti… anebo balónky?): „Ty patří naší mamce. Tohle už dokázala! 40 let na tomto světě… A takhle nám tady září.“

          Dodnes před sebou tu fotku i ten text vidím. Hned jsem si říkala, jak je to skvělé, Markét! Děkuji. Od té doby na to myslím a připravuji se. Až mi bude 40, abych to taky věděla. A ono se to blíží! Tak jo, vím to. Celkem dlouho vám je 30. Něco přes 30. Ale po 35 přichází ten čas, někoho to potká v 37, někoho ve 42. Čas k poznání, že už jeho mládí pokročilo. Říká se tomu střední věk. A taky krize středního věku. Někdo ji má dokonce tak velkou, že o ní ani neví… A ještě v 60 se snaží obelhat především sám sebe, že mu je pořád něco přes 30… Taky se to tak dá brát. Krát dva… Takový šedesátiletý diblík může být celkem zábavný. Bohužel na svůj vlastní účet.


          Prostě v nějakém věku (na někoho to přijde ve 30, 40, na někoho později) si řekneme, jak je to možné? To už je mi opravdu tolik?! A trochu nás to asi i vyděsí. Tolik = hodně = špatně. To je zajímavá rovnice...


          Mám ráda historii. Dnešní třicátníci vypadají jako teenageři z počátku 20. století. A jak už jsem psala v kapitole „No dovolte, dvacet osm!“ v knize Jak jsem nenapsala knihu, dnešní dámy po padesátce se čtyřzubé stařence z pera Boženy Němcové také nepodobají.  Ve světle tohoto uvědomění to možná tak špatné nebude. Ta rovnice může vypadat trochu jinak. A je tu ještě další proměnná. Zkušenosti. Poznání. Není to tak dlouho, rok – anebo dva – kdy jsem si svůj věk uvědomila. Znělo to nějak takto: Ne, už mi není 20 a 30 už mi taky dlouho nebude, takže… Takže se nebudu plížit při zdi, když vím, že mám pravdu. Že se mám někoho zastat. Že mám k dané věci co říct. Že tak mohu někomu pomoct. Že… Že si začnu svého času vážit. Svého života, věku. Sebe. Ty roky tady na světě nám přinášejí nejen vrásky. Nejen bolest. Ale také moudrost, soucit s ostatními. To není prohra, že jsme tady. A nikoliv Forever young. Můžeme toho ostatním tolik dát. A právě i tím, že zas tak mladí nejsme. Važme si toho. Ano, mě tak vychovávali, abych si starších lidí vážila. A nikdy jsem neviděla žádný důvod, proč bych si měla připadat důležitější než lidé starší. Tedy… važme si i těch „středních“ a mladých. A sami sebe. To mi šlo vždy o něco hůř. A co mi pomohlo? No přece věk! S ním se to vážně zlepšuje…


          A nejen úcta k sobě. I ona moudrost. A mnoho dalšího. Jedna starší dáma – v souladu s již zmiňovanou kapitolou z mé knihy bych měla říci, že jí bylo 31 (což je poslední veřejně uznaný ženský věk před pětasedmdesátkou) - říká, že se jí žije mnohem lépe než před 40 lety. „Všecko je lepší. Až na to zdraví, ale… Já jsem spokojená. Dřív jsem pořád řešila nějaký blbiny, co by na to kdo… Teď žiju, holky! To je nejlepší! Nebudu přece čekat, až budu ležet na smrtelný posteli. Anebo přijde ten „Němec“ a já zblbnu docela. Teď si to vychutnávám. Všechno.“


          Tak jest. Sláva každé moudré ženě a muži, kteří na to přišli! A každý rok, každý měsíc, každý den, každá minuta, kdy tohle víme, se počítá!
Je mi 40 a vím to! Předala mně a světu jedna krásná žena. Na svůj věk nevypadá, ale ví o něm. Ví o sobě. Být si vědomá/vědomý svých předností, darů, ale i slabostí, nedokonalostí a chyb, to je ono zdravé sebevědomí. No ano, 20 už mi není a 30 už mi taky dlouho nebude. Už se mi to blíží. A přestala jsem se bát. Že budu na něco stará? Ano. A k něčemu zase teprve „dorostu“. A k něčemu pak v 50, v 60, pokud se jich dožiju - a tak dále. Bude to zas o nějaký ten rok a měsíc a den a minutu více vděčnosti, úžasu a radosti, že jsem naživu, že jsem tady. Děkuji!

K interpretaci literárního díla aneb

Jak to mám se svým šéfem a Jára Cimrman s Českými Budějovicemi?

27.05.2022

 

K interpretaci literárního díla aneb

Jak to mám se svým šéfem a Jára Cimrman s Českými Budějovicemi?

           Interpretace literárního – anebo vůbec uměleckého – díla může dát člověku i pořádně zabrat... Kolik z nás se v životě zapotilo poté, co se nás někdo (nejlépe učitel před tabulí) zeptal: „Co tím chtěl básník říci?“ Vzpomeňme třeba na filmovou klasiku Škola základ života. Na to, jak se při rozboru textu básníkova bolavá kolena blížila – s opravdovým vypětím všech sil – k jezeru, zapomenout opravdu nelze.

            I v dnešní době se učitelé mohou pobavit a dozvědět se spoustu nových informací o díle, které mají tolikrát a dobře přečtené. Originální interpretaci ukázky z díla Babička jsme zažili minulý týden u maturity i u nás – na gymnáziu pojmenovaném po jeho slavné autorce. Jeden student nemohl Viktorce nejprve přijít na jméno, její vztah s černým myslivcem pak vnímal sice jako nešťastný, ale dopřál jí postavení počestně vdané ženy. Na jiné škole se však dočkali vzrušení o poznání většího. Studentka si vyložila závěr tragédie bratří Mrštíkových v mnohem růžovějších barvách. Ve snaze o změnu dramatického žánru se rozhovořila o šťastném konci v podobě usmíření Maryši a jejího manžela. Členové maturitní komise se jí marně snažili napovědět výkřiky: „Kafe!“ Dívka se prý nenechala vyvést z míry a bez mrknutí oka pravila: „Ne, děkuji, už jsem měla.“


            Alois a Vilém Mrštíkovi by se asi divili. I já jsem se divila, když jsem se dozvěděla, že by si čtenář mohl můj text ke Dni matek o mateřství – a jeho nejen radostech, ale i strastech – vykládat tak, že mám já sama osobně ukrutného šéfa! Ne, milí čtenáři, náš pan ředitel je stále tím skvělým gentlemanem, kterým byl od první chvíle, kdy jsem ho poznala. A nepochybně dávno předtím. To platí stále, já a moje kolegyně máme opravdu štěstí na úžasné a chápající vedení. Ale všechny pracující maminky bohužel ne. A mně to není jedno. Nejen pokud jde o mou konkrétní kamarádku. Autoři se přece můžou, musí zastat potřebných! Stanou se tak alespoň v textu jejich mluvčími a třeba některým z těch nechápajících šéfů a politiků, kteří lidská trápení přehlížejí, trochu pohnou…


            Čtenáře (včetně mne samé v této roli) často zajímá, nakolik je spisovatelova realita v díle otištěna. Ale i ti autoři, kteří autobiografické prvky nepopírají, nemusí vším projít „na vlastní kůži“. To se týká zejména autorů detektivek. Nemusí to nutně být sérioví vrazi. Několik z nich znám osobně a jsou to velmi milí lidé, kteří by jistě se zbraní v ruce u hřbitovní zdi na nevinnou oběť nečíhali. Byť dovedou celou scénu vylíčit velmi autenticky…
Tedy – jako autorku mne nesprávná interpretace mého sdělení vůbec nenapadla. Jako češtinářka jsem to asi mohla předpokládat. Proto zde dnes trochu v této své roli přece jen setrvám. Nejen proto, že bychom mohli chybným výkladem díla literárním postavám život zpříjemnit, jako by tomu bylo v případě manželů Vávrových, kteří by si nad šálky neztuchlé kávy vše vyříkali a začali žít jako dvě hrdličky…


           Ostatně nestává se často, že by se do výkladu svého vlastního díla mohl zapojit sám autor. Vzpomínám si, jak jsem se ještě na základní škole účastnila výstavy obrazů pana ředitele naší školy. Před vystavenými malbami (abstraktními) se zastavila kurátorka a jedna paní učitelka. Notovaly si, když popisovaly, co nám Mistr svým obrazem „jasně“ říká. „Tak jsem to ale vůbec nemyslel!“ zvolal tehdy upřímně pan ředitel, na jeho poměry nečekaně nahlas.


               Nu, pokud máme to štěstí, že ještě žijeme a vyjádřit se můžeme, ptejte se! Rádi vám své dílo vyložíme. A pokud ne, má to být třeba tajemství. Becketta chtěli marně dotlačit k tomu, aby jim Godota jednoznačně identifikoval. Ačkoliv čtenář detektivek záhadu vždy rád rozluští…
Otázka z nadpisu byla však dosud zodpovězena jen zčásti. Já mám na svého šéfa kliku. Ale co to má ten Cimrman s Českými Budějovicemi? Nás s manželem to dlouho zajímalo. Byli jsme se tam i podívat. Ne, že bychom tam úplně hned chtěli žít, ale že by to tam zas bylo tak hrozné? Potkalo v Českých Budějovicích snad Járu Cimrmana něco nepříjemného, že svůj poměr k městu skrze postavu Karla Infelda Prácheňského dává v Záskoku tak výrazně najevo?


               Před pár lety se manžel osmělil a Mistra naší literární současnosti se přímo zeptal v dopise. Zdeněk Svěrák, který je – jak známo – též předním odborníkem na dílo Cimrmanovo, mu odpověděl: „Když jsme to psali, stačilo nám, že tam Prácheňský asi zažil něco hrozného...“


               V tomto případě, vážení přátelé, má tedy naše fantazie zelenou. Co myslíte, že tam Prácheňského potkalo?

Kytičkový den

15.05.2022
 

Kytičkový den

         Vzpomínám si na ten první, který se mi zapsal do paměti. Studovala jsem na gymnáziu a informace o sbírce se dostala i k nám – studentům, jakožto potencionálním dobrovolníkům. Přihlásilo se nás ze třídy více. Těžko říct, zda jsme byli všichni motivováni snahou pomoci potřebným, anebo možností projít se po městě v době vyučování. Vybavuji si ale ještě dnes skupinu svých spolužaček, které se ke sbírce přihlásily, a mohu s klidným (dnes kantorským) srdcem konstatovat, že variantu B lze v podstatě vyloučit.

          Ráno jsme všichni v centru YMCA vyfasovali do dvojic jednu tašku s kytičkami a informativními letáčky a druhou zašitou, pouze s otvorem na vybrané mince. Myslím, že dnes jsou tato sbírka a Liga proti rakovině už tak známé, že se dobrovolníci nemusí snažit přesvědčovat veřejnost, že se nejedná o akci podvodnou. My jsme to zase měli o to dobrodružnější. Lidé na ulici se nám vyhýbali, přecházeli na druhý chodník, někteří nás dokonce častovali nepěknými výrazy a varovali před „tou chátrou zlodějskou“ ostatní kolemjdoucí. To bylo něco na mě a na Barunku! O tom, jak jsem nebyla schopna prodat staré učebnice ani na školní burze, píšu ve své poslední knize. Jako obchodník jsem zkrátka dobrá leda coby postava do humoristické povídky. Barunka také talentem zdatného prodejce příliš neoplývá…


          Nevím, kterou z nás to tehdy napadlo. Ploužily jsme se s jednou taškou podezřele lehkou, druhou stále naplněnou připínacími květy měsíčku lékařského po ulici, až jsme se zastavily před vysokou budovou s nápisem „Úřad práce“. Bez rozmyslu jsme vešly dovnitř. A tam se stal zázrak. Aspoň tehdy pro nás. Úřednice nás oslovovaly samy. A zvaly si nás do svých kanceláří! „Ještě k nám, do třetího, jo, my víme, o co jde, ale většinou to nestihneme, jdeme z práce pozdě, to je dobře, že jste tady, pojďte dál!“ Když jsme budovu opouštěly, nezůstala nám v tašce jediná kytička. A ta s mincemi byla pořádně těžká. Dostaly jsme velikou pochvalu, možná byla naše dvojice dokonce nejúspěšnější…


          Roky plynuly. A pak jsem jako učitelka pouštěla do ulic s kytičkami své studenty. Kytičkový den v roce, kdy moje maminka na rakovinu umřela, si nepamatuji. Ale vím od té doby jedno – že je někdy třeba kontrolovat i kontroly lékařů. A hlavně… jak důležitá je prevence. A to také ta opravdu primární. A to říkám jako ta, která se teprve sama učí, že zdravý životní styl znamená nejen zdravě jíst a hýbat se. Že k němu patří také odpočinek! A radost, radost ze života. Z každé drobnosti, ze které se radovat lze. V souvislosti s mým minulým příspěvkem se nabízí také uvědomění si, že jsme „dost dobré“ matky, „dost dobří“ otcové a vše ostatní, kým ve svém životě jsme. Jak praví psychologové: „To stačí!“ Nemusíme být nejlepší. Pocit viny, že je žena špatnou matkou (ve chvíli, kdy se věnuje práci) a špatnou ve své profesi (ve chvíli, kdy se věnuje dětem) mají popsaný celkem detailně. A myslím, že se tento bludný kruh nemusí týkat jen žen.


            „Paní doktorka říkala, že bys měla jít na test, jestli nemáš ten gen,“ řekla mi dva týdny před smrtí maminka. Přikývla jsem. Pak se otočila, jestli ji někdo neslyší – bohužel neslyšel – a dodala: „Ale já myslím, že jde spíš o blbý myšlení, to se možná nedědí... Nesmíš se tak hloupě trápit jako já!“
Neřekla bych, že hloupě. Maminka byla nesmírně inteligentní. Ale jak potvrzují lékaři, s tím trápením měla pravdu. To by měl slyšet každý. Zkusme se méně trápit (jak nám jen zrovna životní okolnosti dovolí) a více se radovat. Každý den. Třeba z pohledu na rozkvetlé květiny…

Jak se stát psancem? Aneb všechno nejlepší ke Dni matek

08.05.2022
 

Jak se stát psancem? Aneb všechno nejlepší ke Dni matek



               Dneska máme státní svátek a taky Den matek. O tom prvním dnes psát nebudu, dnes tu nebudu za učitelku dějepisu. Protože to druhé je důležitější! Mateřství. Bez něj by tu nikdo z nás nebyl. Bez matky. A tedy i bez otce. Ty ale oslavíme jindy.

               Moje maminka měla Den matek moc ráda. Vždycky měla velkou radost z kytičky a nějakého neumětelského přáníčka, které jsme s bratrem vyrobili. Jednou jsem jí koupila malovanou vázičku. Na tu kytičku... Mamince se moc líbila, stala se její nejoblíbenější vázičkou. A mě to hřeje ještě dnes…  Když maminka umřela a my jsme s tatínkem vyklízeli její věci, vzala jsem si tu vázičku domů. Teď stojí na našem stole a je v ní kytička ze zavřených pampelišek, popence a sedmikrásek, kterou mi se svými kamarádkami ve školce natrhala moje dcerka.


          Také jsem dostala krásné srdíčko a přáníčko, které mi přijde jako to nejkrásnější umělecké dílo. Když jsem dcerku uspala, dojetím nad těmi - mně tolik drahými - dárky i nad faktem, že jsem matkou, jsem se rozplakala. A když jsem všechny ty slzy štěstí, vděčnosti i bolesti nad ztrátou mé maminky i nenarozeného děťátka vyplakala, vydechla jsem úlevou a narovnala se.


          Nejsem a nebudu psancem! Jen proto, že jsem se stala matkou. Bohu díky za to. Vždyť je to zázrak! Také se to nemuselo stát a dnešní den by pro mne byl bolestným odkazem mateřství nenaplněného, což bohužel nejedna žena zná… Kolik z nich je matkami andílků, které se jim na svět přivést nepodařilo?


          Některé jsme měly to štěstí, staly jsme se matkami a přivedly na svět nový život. Nic méně! Chceme a snažíme se být těmi nejlepšími maminkami, a ne vždy nám to vychází. A máme tu spoustu dalších starostí a návrat do práce po mateřské. Tak zvané dovolené. Kolik z nás – matek – to zažilo? A zejména v letošním školním/školkovém roce, který je (po dvou letech karantén a lockdownů) v počtu všech možných infekcí rokem naprosto rekordním! Kolik z nás se děsilo kýchnutí svého dítěte a reakce šéfa v práci, až mu oznámíme další ošetřování člena rodiny? A nejen ošetřování, víme, že ty školkové bacily úspěšně skolí obvykle všechny členy rodiny. Ty dospělé ještě mnohem víc… Stáváme se psanci, kteří stále chybějí, něco nestíhají. Já měla to „štěstí“, že moje cesta k mateřství byla dost dlouhá a trnitá, takže mne v práci zažili dost dlouho i před ním. Zažili výkonnou a schopnou zaměstnankyni, kterou letos ani omylem nejsem a být nemohu. Nejde to, milé matky, víme to, stejně se o to pokoušíme. Nejde to, milí šéfové, a není to náš „nedostatek“. Je to normální. Matka není v zaměstnání něco jako „horší zaměstnanec“. On se matkou nestane. Se vší pokorou a úctou vězte, že i my se se vší pokorou a úctou snažíme dělat to nejlepší, ale nejsme vyvrhelové, špatní, stále absentující zaměstnanci. Jsme matky.


          Ještě víc kašlu, než mluvím, po šílené angíně (ze školky) následované covidem, ale hnala jsem se - po kolikáté už? - rychle do práce, přesvědčila jsem lékařku, že to přežiju, že musím… Zubaři jsem zase volala, že nemůžu přijít dříve než v pět, protože si nemůžu dovolit chybět. „To si děláte legraci? Vždyť máte nárok na ošetření, musíme ten zub spravit!“ Nedělala jsem si ji... Vžila jsem se dokonale do role psance, který se provinil prostě jen tím, že je MÁMA!!!


          Milé maminky, možná to máte podobně, já už ani nevnímala, jak je toto nastavení absurdní. Milí šéfové, milí politici, my jsme šťastné a vděčné, že jsme matkami. A jsme rády, že můžeme chodit do práce. Ale nejsme a nebudeme kvůli tomu psanci. Tato role nám nepřísluší. Nechovejte se k nám tak. Děkuji! Kdybychom musely volit – nenuťte nás k tomu – vždycky vyhraje naše mateřství. A role učitelek, lékařek, sester, prodavaček, kuchařek, ředitelek, manažerek, uklízeček, pečovatelek, kadeřnic ad. zůstanou neobsazeny…

 
          Děkuji i Tobě, mami, dneska Ti povezu s Anežkou kytičku na hřbitov, možná budu zase brečet. Ale stát u toho budu rovně, to Ti slibuju. Děkuju…


          Všechno nejlepší ke Dni matek, my všichni máme co slavit!

image

Moji milí,
 
po týdnu vydatného marodění a v souvislosti s děním kolem nás se mi v uších rozezněla slova této básně ze sbírky Uprostřed noci zpěv...
 

27.03.2022
 

Něha

Povstala něha
z hlubiny země,
skrz její vláhu
vzklíčilo sémě.



Kolébá spící,
jak děti doufající
v matčinu náruč
a konejšivý hlas.
To její duše
vyslyšela nás.



Povstala něha
z hlubiny země,
skrz její vláhu
vzklíčilo sémě.



Pohladíš hedvábí
v jejích vlasech
a vydechneš úlevou,
že ještě neodplula
s odlivem.

POZVÁNKA NA KŘEST

18.03.2022
 

image

Modlit se za pravdu s Karlem Čapkem

13.03.2022
 

Modlit se za pravdu s Karlem Čapkem

          „Pravda je!“ vykřikl při diskusi ve škole letošní maturant. A za pár let nepochybně skvělý filosof. On to ví. Víme to ještě i my ostatní? Kolik dobrých lidí se v posledních dnech nechalo ošálit „otcem lži“? Výkřiky jeho slouhů, že pravda je černobílá? A na každém šprochu…? Nemají právo urážet ani ji, ani lidovou moudrost. Zneužívat ji pro maskování lži. Tím starým trikem, že budou hanět pravdu.
          Nebo si snad dokonce zkouší hrát na mystiky? Svou „černobílou pravdou“ ukřičet jednotu v Bohu, v pravdě???
          Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! Izajáš (5, 20)
          My ale máme skutečné tradice, ne ty vylhané, o kterých blouzní „otec lži“. Bible, staří filosofové, ale i knihy pohádek jsou plné pravdy a lidové moudrosti. Pravda se nebrání lží. Nepřevléká se za ni. Pravda je. Nepotřebuje vymýšlet strategie… Je. Vznešená, spravedlivá. A oproti lži pokorně mlčenlivá. Když promluví, může se opakovat. Nepřijde se 101. verzí. Nesnaží se lež ukřičet. Není proto tak atraktivní? Tak aktuální?
          Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Jan (8, 44)
          Když si přečtete Modlitbu za pravdu od Karla Čapka ze září roku 1938, řeknete si, že byste stěží napsali něco aktuálnějšího.
          Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav
dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí
lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi
propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se
bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! (…)


 (Karel Čapek, Lidové noviny, 25. září 1938)

          Tři měsíce předtím, než ho fašismus v podstatě uštval k smrti, napsal Karel Čapek text, jehož pravdivost neztratila nic na své aktuálnosti. Bohužel nejen k říši fašistického zla 20. století. Právě v těchto dnech jeho aktuálnost až bolí. Otec lži na sebe vzal jiné jméno a vládne v jiné zemi, v jiném století, to zásadní však zůstává. Pravda zůstává pravdou, lež lží.

         Prosím, nenechme se zmást lží. Lží o tom, že oběť je vrahem a vrah se „jen bránil preventivním útokem“. Hlídal si svůj „životní prostor“. Minule tomu říkal Lebensraum. Jména se mění, pravda zůstává. My nyní můžeme přispět svou pomocí pravdě. Anebo se nechat zmámit lží a jejími výkřiky, že válka je mír atd. A tak dále. A jestli lidé v největší hrůze utíkají z bombardovaného domova s mobilními telefony, má to být důkaz, že se jim nic nestalo? My bychom si je s sebou nevzali? Naslouchejme pravdě. Třebaže není možná tak halasně slyšet, víme přece, že není uřvaná jako lež. Pravda je. Máme ji ve svém zdravém rozumu, máme ji ve svém srdci. A máme ji i ve své historii…  

          (…) Jaké to bylo podivné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho
státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne
generální útok na náš stát a národ a už předem razil heslo pro toto utkání. S
tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do
míru. (…)


 (Karel Čapek, Lidové noviny, 25. září 1938)

           Proto se dnes (13. 3. 2022) přidávám ke Karlu Čapkovi se slovy jeho modlitby: „Bože, vrať světu pravdu!“ 
 

Inter arma silent musae?

25.02.2022
 

Inter arma silent musae?


Inter arma silent musae?


         Co tím chtěl – pravděpodobně Cicero – říci? Že ve válce múzy mlčí, neboť nejsou schopny slova při pohledu na tu hrůzu? To chápu… I setkání básníků v kavárně Slavia bylo z téhož důvodu ve čtvrtek 24. 2. 2022 večer zrušeno. Válku nelze ignorovat. Bezpráví, agresi a utrpení druhých nelze ignorovat. Ale já to řeknu jinak:

        Ať mlčí zbraně, múzy mlčet nemají!!! A ani nesmějí.


        Válka není důležitější než jediná báseň, píseň, než jediný obraz. To válka tady nemá co dělat! Umění k lidem patří. Už od narození. Děti si mají malovat, zpívat a hrát, ne oněmět hrůzou.


        Poslouchali jsme ve škole písně Karla Kryla. A to dokonce proto, že jsme se k němu v maturitním ročníku dostali podle učebního plánu. Říkala jsem studentům, že Karel Kryl byl na prvním místě geniální básník, teprve pak písničkář. Při poslechu (či čtení) jeho hlubokých veršů mu vzdávám po každé hold. Ale veselo z jeho textů člověku nebývá. Obraz doby, traumatu je v nich otištěn dokonale.


       „Bratříčku, zavírej vrátka…“ Jenomže nikdy to nevyznělo tak aktuálně jako nyní. Nikdy to nebylo takové… A věděla jsem, že jim musím pustit také píseň „Král a klaun“. Klaun, který „…tiše šeptal při té hrůze, inter arma silent musae… muži by však mlčet neměli…“ Opět jsem mu vzdala hold a přikývla jeho mužnému postoji. A pak jsem zaujala postoj svůj. Postoj ženy. Matky. Nechť mlčí zbraně! Ony nemají právo mluvit do našich životů. Múzy nechť jsou slyšet odevšad! Ať svým zpěvem přehluší to kakofonické šílenství! Ať probudí lidská srdce a rozeženou černý mrak, který někomu zatemnil srdce i mozek.

 
       A pak jsem v duchu opět zaslechla slova z Krylovy písně. To bylo už doma, po vyučování a po přečtení nových zpráv. Byl to refrén ze skladby Vůně: „Nečiny značené vinou se dějinami vinou, ó, Bože, co dál?“


       První den války jsem říkala studentům, že vidím přece jen jedno významné poučení se z historie. A tím je jednota. Jednotný postoj většiny světa proti šílenství a agresi. Ne appeasementu. Neustupovat zlu. Nenechat ho se tady zase předvádět. Vždyť už přece víme, co dokáže… Když pomůžeme Ukrajině, pomůžeme sobě. A nejen proto, abychom se další den nelekali, jakáže letadla nám to létají doma nad hlavami a proč se nám po silnicích projíždějí něčí tanky. Ukrajinci nejsou „ti druzí“. Jsou to lidé jako my.


      Skvěle to vyjádřil anglický básník John Donne, jehož slova proslavil především Ernest Hemingway: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“


      Druhý den války si říkám, kde jsou ty jasné hranice? Kde je ta pomoc trpícím? Možná trocha ekonomických sankcí? Ale tohle zas radši ne… Vždyť nejsou členy NATO, my tady máme ještě klid… Nikdo nechce rozpoutat válku. Nikdo s otevřeným srdcem a zdravým rozumem. Tomu rozumím. Potíž je v tom, že ji už rozpoutal někdo jiný, kdo srdce i rozum ztratil. Snad ani neví, že je má…


      Vždyť už jsme to tu měli! Tak obětujeme Sudety, to je část nějaké země, jejíž jméno neumíme ani vyslovit. Dobře, tak ji obětujeme celou. Führer přece nechce nic víc…


     „Nečiny značené vinou se dějinami vinou…“


     Nesmíme nečinně přihlížet, jak takový člověk, který na své lidství zapomněl, zabíjí svým šílenstvím životy i všechny hodnoty, které by nám – bez ohledu na vyznání – měly být svaté. Líbilo se mi, že náš pan ředitel při svém projevu neřekl jeho jméno. Jméno, které na sebe právě teď vzalo zlo, aby na sebe upozornilo. Ani já ho nechci říkat. Nemá právo na to, aby bylo vysloveno. Muži, múzy i my všichni ostatní nemlčme. Mluvme. Slova mají sílu, řekl při dnešní demonstraci jeden farář. Mají. Proto nemůžeme mlčet.


     Jen slova ale nestačí. Dnes není čas mlčet. Není čas nemít obavy. A už vůbec není čas nemít odvahu…

To mrazivé ráno

24.02.2022
 

To mrazivé ráno
24. 2. 2022 
 
 (S Jaroslavem Seifertem)
To mrazivé ráno - budeš si pamatovat,
mé dítě.


Na troskách měst, kdy vznášely se stíny…
Že ne naší?!
Však také domoviny!
Za sto let snad budou děti našich dětí
mít ještě komu o něm vyprávěti…


To mrazivé ráno - budeš si pamatovat,
mé dítě.


Tu chvíli už před čtvrtou ranní,
ten okamžik, kdy čekáš na svítání…
V něm smrt se dotkla každého z nás, smělá,
ranní mlhou když stíny obcházela.


To mrazivé ráno - budeš si pamatovat,
mé dítě.


Evropo, Evropo, zvony už dávno lkají!
Ty přece víš, ty přece znáš…
Aleje pomníků ve svých očích máš.


To mrazivé ráno - budeš si pamatovat,
mé dítě.


Nechť dobrý 
Bůh a lidskost
ochrání tě!


Eva Černošová

Vojtovi!

20.02.2022
 

Vojtovi

               Vojtovi patří nejen tento můj text, ale poslední týden i mnoho mých myšlenek. Byl to shodou okolností on, kdo se mne ptal, zda si myslím, že byla Marie Terezie nevěrná. A s tichým úsměvem mi souhlasně pokývl na odpověď. Jako by on byl učitelem a já studentkou, která se nedala nachytat a potěšila ho správným vyřešením úlohy!
Jako by on byl učitelem… To je jedna z nejsilnějších myšlenek posledních dní. Samozřejmě jím byl! Přestože mu bylo sotva čtrnáct let. Přestože u nás studoval teprve půl roku. Ty, kdo měli mysl a srdce otevřené, toho naučil nemálo. Včetně nás, učitelů. Uvidím ho v té první lavici v řadě u okna v duchu už vždycky? Dokud jeho spolužáci nedostudují, nebo to po čase přejde? Ale zatímco oni porostou v mladé ženy a muže, Vojta bude mít stále tvář usměvavého dítěte? Neporoste s nimi. I když… Vpravdě, on je přerostl už dávno! Stejně jako mnohé z dospělých. A nejen do výšky.
Jeho tvář byla dětská, tělo však již patřilo mladému muži. A duše? Byl nesmírně inteligentní. Ano, u nás jsme na takové studenty zvyklí. U Vojty však nešlo jen o geniální mysl, ale o hlubokou moudrost. Tu, kterou obvykle u takhle mladých lidí nečekáte. Z očí toho dítěte se na vás vlídně usmívala dobrota a moudrost opravdových mistrů života. Snoubila se s dětskou dychtivostí a radostí z poznání. Nezapomenu na to, kolikrát mi za hodinu poděkoval. Upřímně a s radostí, co se zase dozvěděl…
Vojto, kolik já bych Ti toho ještě ráda řekla! V dějepise pokračujeme dál. Co bylo po Napoleonovi, Ti už nepovím… V češtině… Bylo by toho tolik! A já bych se těšila na každou Tvou další slohovou práci. Tu charakteristiku Tvého prapradědečka hladím pohledem. Je to to jediné, co mi po Tobě zbylo. Držím se těch úhledně napsaných slov plných ušlechtilého – ano! ať se dneska to slovo příliš nepoužívá, k Tobě prostě patří – vyznání a obdivu. Píšeš, že bys chtěl jednou být jako on…
Bůh a má nesmrtelná duše ví, že jsi u Něj. Lidské srdce zatím usedavě pláče. Chytá se těch vzpomínek nejen jako tonoucí stébla, ale jako by Tě jimi mělo i vzkřísit. Jako matka se bojím si jen představit bolest Tvých nejbližších… A za tím vším vím, že nic z toho změnit nejde. Bolest se dá jen  probolet a do té lavice Tě upřímná touha a láska všech, kdo Tě znali, zpátky neposadí. A nejen tam, ale i do dalších rolí, které jsi mohl v životech tolika lidí hrát. Měl jsi tolik nadání a vloh…
Kdyby... se Tvé srdce nezastavilo.
Nezapomenu na Tvou interpretaci dětského rozpočítadla „Ententýky, dva špalíky“, kterou jsme společně nakonec dali dohromady a všichni přítomní jsme se něco nového dozvěděli. Nezapomenu na Tvůj nekonečný řečnický výstup na téma ekologie, během něhož jsi předvedl svůj nesporný dramatický talent. Na prezentaci návrhu zdravé alternativy stravovacího řetězce  McVojta’s. A na ten Tvůj čistý úsměv!
Vojto, já nerozumím tolika věcem. Proč bych měla chápat, jak se mohlo zastavit srdce mladého a zdravého člověka? Proč bych měla hned chápat, co všechno jsi nás sem na zem přišel za tak krátkou dobu naučit? Ale budu se snažit. Budu se snažit pochopit, co jsi přišel naučit mě. A vím, že nezapomenu na to, co už jsem z toho pochopila, to Ti slibuji.
Děkuji! Mám Tě ráda (tady minulý čas neplatí, jak už jsme vysvětlila Tvým spolužákům). Tvoje učitelka i žákyně.

Byla Marie Terezie nevěrná? Aneb Nehřešme slovem!

04.02.2022
 

Byla Marie Terezie nevěrná? Aneb Nehřešme slovem!



Nemám v plánu hrát si na kazatele, vážení přátelé, tuto práci nechám povolaným. Mým oborem není ani filmová kritika, v tomto ohledu si mohu jedině – opět s úctou – vzpomenout na Jana Dvořáka. Mým oborem však je historie a literatura. A to je důvod, proč musel tento článek vzniknout.
Před Vánocemi jsme se se studenty v hodinách dějepisu zabývali vládou Marie Terezie.            A přišla řeč i na seriál České televize. Já jsem tou dobou ještě všechny díly neviděla. První díl jsem sledovala hned, jak byl zveřejněn, při druhém jsem uspávala dítě, při dalším případně usnula s ním atd. Ale když mne tou dobou jeden ze studentů zaskočil otázkou: „Byla Marie Terezie svému muži nevěrná?“ odtušila jsem, že se výpravná filmová exkurze do života velké panovnice asi ztratila v nějakém pochybném časoprostoru. Rozhodla jsem se zjistit víc. Podařilo se a já zhlédla celý filmový počin s podmanivou hudbou a skvělými hereckými výkony. A věděla jsem, že mají-li být spisovatelé svědomím národa, pak mi mé svědomí velí pozvednout tento text nejen na obranu habsburské vladařky, ale i pravdy jako takové…
„Pravda existuje!“ zvolal při diskusi, tentokrát v hodině jazyka českého, jiný z mých studentů. A je už nyní, krátce před maturitou, zdatným čtenářem největších filosofů, těším se, co do tohoto oboru vnese jednou on sám. V té hodině se mluvilo o dezinformacích, pravdě a lži ve virtuálním prostoru. Nánosy lží dovedou pravdu skvěle překrýt, že už ji mnohdy ani nerozpoznáme. Ano, o to jde dezinformátorům. Ale problém zmíněného seriálu je trochu někde jinde. Nepředpokládám, že by jeho tvůrci zamýšleli zmást své diváky, jako to činí šiřitelé fake news. Scénáristka se při rozhovoru občas tvářila jako žák před tabulí, který se snaží použít veškerou svou kreativitu, aby vybruslil z otázky, která se mu nelíbí. Reagovala tak na připomínky historika, kterého rovněž k rozhovoru, nejprve však k odborné radě tvůrčímu týmu, povolali.
Kritické myšlení, které ve mně trénovali vynikající historikové na univerzitě, nechť mlčí, když jde o dílo umělecké. Vím, že se nejedná o dokument, jak sama scénáristka opakovaně zdůraznila, tomu rozumím. Ale pak už mé porozumění končí. Netuším, proč je třeba si drama vymýšlet tam, kde ho bylo plno v reálu. Prý proto, aby zaujala diváka. Nemyslím si, že vymyslela něco zajímavějšího, než byly skutečně dramatické události, na které byl život Marie Terezie opravdu bohatý. A jako člověk, který zná některá fakta ze života této osobnosti, jako spisovatelka i jako divačka, se musím ptát: Qui bono?! Pro koho je to dobré? Co tím, že ze skutečných osob, které se už pomluvě bránit nemohou, vytvořila někoho jiného, chtěla dokázat? Někdy se tvůrci podobných snímků neubrání sentimentu a osobnosti, případně jejich vztahy, vykreslí v romantických, ideálních barvách. Ano, nejde o dokument, připomínám si opět. Toto zkreslení může být pro diváckou oblibu dobré. Pamatuji, jak se moje prateta vždycky těšila na oddech u třídílného filmu Sissi s Romy Schneider. Ale k čemu je dobré, když historické osobnosti a jejich vztahy vykreslíte ve světle mnohem horším? Měla snad autorka pocit, že její fikce je lepší? V čem?!
Nehřešit slovem. Neubližovat. Nepravdami, pomluvami. Nemluví se o tom jen v Bibli či ve Čtyřech dohodách Dona Miguela Ruize. Ne náhodou. Když se budu snažit pošpinit pravdu, pošpinit někoho jiného, jak jen si mohu myslet, že tím někomu – sobě? své slávě? – prospěji? Moudří lidé to vědí. Moudří autoři to vědí. Když chceme my spisovatelé vytvořit postavu dle vlastní fantazie, máme ohromnou svobodu. Když ale nakládáme se jmény, s odkazem reálných historických osobností, je naše tvůrčí  svoboda o poznání menší. Díky pokoře, které je nám třeba. Díky úctě k pravdě. K člověku.  Nebudeme přece svévolně pokřivovat charaktery lidí, kteří kdysi žili. To je navýsost nemravné. A nemyslím tím nemravnost pronásledovanou ve filmu zmiňovanou komisí. Myslím tím mravnost v širším smyslu slova, morálku, svědomí, onen „mravní zákon ve mně“, který mi spolu „s hvězdným nebem nad hlavou“ něco takového přece nedovolí.
Tady nejde jen o to, že si někdo vymyslí tolik nepravděpodobnou nevěru historické osobnosti a z její tchyně učiní poměrně výrazné monstrum – intrikující proti vlastní rodině – a to v době, kdy byla ona dáma již nějaký čas po smrti.
I když u té scénáristkou vytvořené nevěry bych se ještě přece jen pozastavila. Zarazilo mne její zdůvodnění vlastní fabulace. A tím byl vyšší počet těhotenství než počet narozených dětí. Víme, že i tak jich rakouská arcivévodkyně přivedla na svět 16. To je vskutku požehnané číslo. A víme toho o jejím mateřství také dost. Škoda, že se mu ve filmové adaptaci tvůrci celkem úspěšně vyhýbají. Jako by role mateřská, které se hrdinka věnovala s nemenším nasazením než rolím jiným, nebyla důležitá? Už zase tento stereotyp?! A to by bylo dramatických momentů… Vážení přátelé, jistě dobře víte, jaké bude řešení oné úlohy o chybějících dětech, kterou scénáristka v rozhovoru nadnesla s nádechem tajemna. Ta úloha není vůbec složitá. Bohužel ani dnes není mnoha matkám dáno završit těhotenství šťastným narozením děťátka. I dnes je dost žen, které zažívají ztrátu nenarozených dětí, této bolesti nebyly ušetřeny ani ženy v předchozích staletích. Je to snad málo dramatické? Je taková pravda příliš nudná, že je potřeba vymyslet si nevěru?!
Mé porozumění tvůrčímu postupu tady skončilo definitivně. Mé pochopení jako matky, ženy, člověka...
Moje kamarádka mi napsala jednou na mateřské velmi zajímavý dopis. S jejím dovolením z něj cituji ve svých hodinách dějepisu. Sečetla tam měsíce a roky (tedy jen těch šťastně zakončených) těhotenství a šestinedělí Marie Terezie. A vyjmenovala jen některé z reforem a válečných událostí, které během té doby panovnice zvládala řešit. Závěr mé moudré přítelkyně (která byla tou dobou pár týdnů po porodu a snažila se opakovaně a marně dokončit práci na případu své právnické praxe) zněl: Nejsem Marie Terezie!  
Co dodat? Já také ne! Smekám. Má můj nesmírný obdiv.
Byla také jen člověk, se svými chybami, samozřejmě, ale jako nikdo z nás si nezaslouží takové zacházení. A historie také ne. Zvlášť dnes, kdy by se tvůrci nějakého dalšího filmu mohli nechat unést vlastní tvořivostí třeba k tomu, že Polsko také na mapě světa nebylo, naše země přece patřila od pradávna Habsburkům atd.
Vážení a milí přátelé, tvořme, ale nehřešme slovem!    


image

JANU DVOŘÁKOVI

26.01.2022
 

Janu Dvořákovi

Může být odchod 
obyčejný?
Říkám si
když hledím zpátky
zaklepu na dveře
které se otevřou


Musíte psát!
Říkal mi
a já hledala slova
s ostychem
že se mi nějaké schová
nebo snad najdu jiné
a vložím ho do svého příběhu
jako zbloudilé ptáče
jež vypadlo z hnízda


Život vzpomínek
Sepsal
a žil přítomností
Co jsou to vzpomínky?
Přehrávají se
právě teď!
Jak filmové pásky


Ještě se točí!
Dveře se otvírají
slyším jeho slova
i když je hladím a obzírám
na stránkách
které nezemřely


Může být odchod 
obyčejný?
Ptají se
mají barvu jeho hlasu

Nehraju

11.01.2022
 

Nehraju


               Po mé odmlce – nejen na blogu – by se dnešní článek mohl jmenovat třeba: Nepíšu. A pak bych vám upřímně vysvětlila proč. Proč? Protože upřímnost a opravdovost patří do světa, ve kterém se cítím dobře. A zdá se mi, že se potom cítí dobře i ostatní. Nepsala jsem prostě proto, protože jsem to nestíhala. Nejsem superžena, nemám k dispozici ani den o větším počtu hodin, ani jiná esa v rukávu. Po dlouhé domácí marodce jsem ve dne i v noci opravovala hromady testů a slohových prací, chystala se na výuku, pracovala – a v první řadě se pokoušela být skvělou maminkou, manželkou, dcerou, pečující vnučkou a tak dále – a tak dále. Nic zvláštního. Známe to všichni. Anebo spíš: Známe to všechny. Ale někdy máme možná pocit, že si musíme hrát na superhrdinky. Čím větší pracovní úvazek, tím lépe! A přitom se tváříme, že ho zvládáme „levou zadní“ skloubit s nablýskanými podlahami a nažehlenými komínky oblečení. Od počítače a žehličky si na pár hodin odskočíme k plotně, abychom připravily menu hodno šéfkuchaře, během čehož samozřejmě plně a všestranně rozvíjíme potomstvo. Muži to mají trošku jinak, ale onen „závod o přeplněnější diář“ dobře znají taky. Proti gustu žádný dišputát. Ale my tu hru hrát nemusíme! A právě o tom bude můj dnešní příspěvek.
               „Prosím tě, tebe tolik práce baví?“ ptala se kamarádka.
„Nebaví!“
To je první předpoklad k tomu, aby hráč hru ukončil. Jenže my o tom často ani nevíme. My ani nevíme, že nemusíme hrát! A nejen tuhle hru…
               „Mně taky ne, ale je úlevný to slyšet nahlas, že nejsem sama,“ pokračoval náš rozhovor, „člověk by se neodvážil, vždyť víš, teď je „in“ říkat, jak tě to naplňuje, a tak…“
               A já jsem říkala nejen jí, ale i sobě samé, že pro mne je teda rozhodně „in“ říkat pravdu. Pravda – kromě jiného – osvobozuje. Osvobozuje nás od toho, abychom se zapletli do vlastní sítě lží, osvobozuje ale i ostatní, neobelhávané. Mezi těmi slohovými pracemi, které jsem četla, byly také eseje našich maturantů. Mnozí studenti se zamýšleli nad sociálními sítěmi. A také nad pravdou a lží v nich obsažených. Přiblížili mi tento svět ze svého pohledu. A jsou vpravdě většími znalci „každodennosti“ sociálních sítí než já. Já jsem čekala texty o dezinformacích, ano, dočkala jsem se, a skvělých! Ale našla jsem také hodně intimních výpovědí o světě, kde každý něco předstírá. Hraje. Aby vypadal lépe. On sám i jeho život. A ještě se opakovalo znepokojující zdůvodnění, že takto „upravenou“ skutečnost sdílí uživatelé na svých profilech prý proto, aby jim ostatní záviděli! Tyto názory patřily do subjektivní stránky odbornými znalostmi podložených textů, ale i tak mne zarazily. A potom přicházely ony odborně podložené závěry od psychologů, a sice frustrace a deprese, které takový zkreslený svět mladým lidem přináší, když totiž srovnávají vylepšené fotografie a životy druhých se svými. Těmi opravdovými, ne těmi, které si možná taky upraví a zveřejní, aby hráli podle nepsaných pravidel dál…
Jestliže tolik mladých lidí píše, že se na sociálních sítích hraje jakási hra o závidění a depresích z vlastní nedostatečnosti, je to minimálně důvod k zamyšlení. Zamýšlí se psychologové, sociologové, bývalí zaměstnanci velkých firem, filmoví tvůrci... Cesta ven z kruhu nevypadá snadně.
Jednoduchá řešení však někdy nevidíme. Přehlédneme, přeslechneme. Ale to neznamená, že neexistují! Naše babička hrála v neděli s vnoučátky hru, kterou všichni dobře známe: Člověče, nezlob se! Dcerka si hraje ráda, ale v tomto případě padla kosa na kámen. Po chvíli, kdy se hře marně snažila přijít na chuť, opustila své spoluhráče a vyrazila si pro plyšáky. Řeknete si, že čtyřleté dítě přestane po chvíli bavit jakákoliv hra, že třeba ještě neudrží tak dlouho pozornost atd. Jenže ona se u jiných her soustředit zvládne. A já jsem jí rozuměla. Cítila jsem se při této hře totiž stejně. Ale odvahu hrát ji podle vlastních pravidel jsem v jejím věku ještě neměla. Až jednou, bylo to v maturitním ročníku na gymnáziu. Tehdy jsme se na chatě u Kristýnky sešli a hráli jsme hru tak, že jsme své spoluhráče nevyhazovali. Nechali jsme je stát vedle sebe. S radostí! Nám totiž vážně nedělalo radost, když měl někdo smůlu. Nás netěšilo to, že se do cíle dostaneme dřív jen díky tomu, že jsme někoho vyhodili. Tak jsme hráli po svém. Víte, co se stalo? Šlo to! A měli jsme z toho mnohem větší radost. Bylo to o tolik příjemnější, než se veselit tím, že někoho rozzlobíme či potrápíme. Člověče, nezlob se!
„Co nemáš sám rád…“ Moje radost z dcerčina nehraní jiné hry byla ještě větší. V jejím případě šlo o sebranou hračku. V našem nejčastěji o čepici… Zdá se, že je v dětských kolektivech stále ještě v oblibě. Větší dítko sebere menšímu, co ho zrovna napadne. Dá předmět nad hlavu a baví se tím, že menší dítě na svou věc nedostane. Nadskakuje, natahuje se – ale marně. Zlobí se. Nebo pláče. V případě, že je mu zabavena čepice, třeba i slušně mrzne. Trápené dítě většinou hru bez umrznutí přežije. A jakmile povyroste, případně se v jeho blízkosti objeví dítě menší, může ji s ním hrát s rukama vysoko nad hlavou vesele dál. Anebo ji hrát nebude. Protože zjistí, že ho to nebaví. Nebaví ho bavit se na úkor druhých.
Vybavuji si ještě jednu vzpomínku ze svého dětství. A to na hru v podstatě literární. Vypravěč začínal slovy: „Spíš, zdá se ti sen…“ a pokračoval barvitým líčením děsuplných okolností, které vás měly dostat do neřešitelné situace. Celé vyprávění pak končilo otázkou: „Co uděláš?!“ Pokud jste zapomněli na úvodní větu, byli jste v úzkých, zdálo se vám, že „úloha nemá řešení“. Tedy takové, abyste z dané šlamastyky vyvázli živí. Málokdo z nás si pamatoval na klíčovou úvodní větu...
Hra na život ve lži je mnohem závažnější. Nemusím vám jistě vysvětlovat všechny další škodlivé důsledky takového počínání. Často zapomeneme, že vůbec hrajeme… Ale máme jednu prostou a přitom naprosto úžasnou možnost. Jestli nás hra nebaví, nemusíme ji přece hrát! Stačí si říct: Nehraju! Můžeme nechat ostatní, ať si hrají, pokud chtějí, ale my nemusíme. Nemusíme s ní ani začít, ale pokud už se stalo, můžeme kdykoliv přestat! Je to ohromně úlevné, dalo by se říci až léčivé…

 

Můžete mě kontaktovat zde:

KŘEST KNIHY ZRUŠEN

23.11.2021
 

Moji milí, těšila jsem se a doufala, že budu zdravá, ale zatím nejsem a nejspíš nebudu ani pozítří. A kdyby snad ano? Nyní není nejlépe ani mnoha ostatním. Někdo by přijít nesměl, další by se báli riskovat. A já si přeji, aby knihu plnou humoru a dobré nálady mohli beze strachu a v radosti přijít oslavit VŠICHNI, kdo chtějí ❤...
Nenapsala jsem tuto knihu dost dlouho. Pak jsem ji nějaký čas psala, dva roky čekala na ilustrace a na vydání. Ta kniha je trpělivá. Ona se dočká????????...
Věřím, že se všichni na jejím křtu v době, kdy bude lépe nám všem, potkáme????❤????

Vážení přátelé, srdečně Vás zvu na křest mé nové knížky!

17.11.2021
 

image

Dušičky plné vděčnosti

02.11.2021
 

image

Dušičky plné vděčnosti

Je krásné vědět, o čem psát. A ještě krásnější je vědět, že tak můžeme i žít. Ano, mám na mysli/ale též na duši či na srdci vděčnost.
               Vděčnost za to, co máme. Čím jsme, kým jsme. Jistě, každý tam máme i jiný seznam, co/koho jsme ztratili, kým nejsme, nebo kým se nám být (zatím) nedaří. Ano. I to k nám patří. Každý máme své slabé stránky. A ztráty. Menší i veliké. A když máme srdce rozervané bolestí, která nás paralyzuje, těžko se cítí vděčnost…
Bohudík se náš život neskládá jen z těch nejtěžších chvil! A pak přijde čas vzhlédnout a podívat se kolem sebe na to, co jsme neztratili. Na ty, které jsme neztratili, na ty, které jsme do života jako největší dary dostali. A i na ty, od kterých jsme život dostali. Existuje místo, kde si to uvědomím velmi silně. A tím je hřbitov.
Letošní návštěva se odehrála opět v duchu, který cestám za našimi zesnulými předky a blízkými, vtiskla v těch pár letech svého života naše dcera. Už nejezdíme na hřbitov s pohřební náladou. Vždyť už je taky nějaký čas po pohřbu! I po tom posledním. Netušila jsem, že bych někdy mohla spatřit svého tatínka, jak se na tomto místě usmívá. Po maminčině smrti jsem si zvykla na to, že ho vídám plakat. A nejčastěji právě tady. A díky dceři přišla další změna. Ona jezdí na hřbitov za babičkou Lubinkou takovým přirozeným způsobem, který učí i nás ostatní. Sedne si k ní, rovná jí na hrobečku kamínky, podává svíčky na světýlka. Pak zaběhne vedle k prababičce Jáře, která sem loni taky přibyla. Na tu si pamatuje, tak vzpomíná. A nás nechá nahlas vzpomínat na babičku i na ty, které nepoznala. Ptá se na ně. A já stále dokola vyprávím o tom, jak babička Lubinka spadla z vrby, když byla s malým strejdou Fandou na rybách. To jsou ty správné Dušičky. Aby se nezapomnělo. Abychom své zesnulé uctili. Aby paměť rodu pokračovala dál. Při každé zapálené svíci můžeme cítit smutek, i když už je to delší čas, ale i vděčnost. Ta světýlka nám ukazují cestu, dovedla nás sem, do života. Bez nich bychom tu nebyli. Bez jejich života bychom neměli ten náš. A v dušičkové době vnímáme toto sepětí více než jindy.
Letos se dcerka zdržela na hřbitově u prababičky Jindřišky a pradědy Fandy. Nemohli jsme ji od nich dostat. Uviděla krásné srdíčko z kamínků od holčiček mé sestřenice a dala se do dalšího. Do věnečku ze šišek a slaměnek vplétala sedmikrásky, kterých nosila plné hrsti. „Ještě chvíli, chci tu být,“ pravila zcela přesvědčivě. Zůstali jsme. Tatínka mezitím oslovila spousta lidí, spolužáků, sousedů z jeho rodiště… Ti lidé také přišli za svými dušičkami. „Mně se tady líbí, ještě tu budeme,“ řekla nám dcera za dalších deset minut. A tak jsme zůstali. A cítili jsme se bližší s těmi před námi. Představila jsem si tu dlouhou řadu předků za sebou. I když už nejsou mezi námi, můžeme se o ně opřít. Oni nás nenechají padnout. Když se dobře rozhlédneme, spatříme stopy, které za sebou a v našich srdcích zanechali. Když se dcerka směje, vidím v ní svou maminku. A jindy zase manželova tatínka. Děkovala jsem jim, těm našim dušičkám, a se slzami v očích jsem se smála spolu se svým dítětem. Ani ono by tady nebylo. Nebýt nich. A cítili jsme se bližší i s těmi živými kolem nás… To je také veliký dar.  
„Dušičky jsou v nebíčku, to já vím,“ pravila dcerka při jiné rozpravě o předcích. A nechala si vysvětlit, proč za nimi teda jezdíme na hřbitov. A já jsem si uvědomila, že díky ní jsou ty důvody úplnější. O hlubokou vděčnost a opravdovou radost ze života.
Naše milé dušičky, chybíte nám… Ale děkujeme, že jste tady byli! S námi i před námi. Vzpomínáme na vás. Milujeme vás. Děkujeme!!! Tolik, tolik vám děkujeme…

O školce, viru a lidskosti

28.10.2021
 

O školce, viru a lidskosti

Tedy trochu o školce, něco o viru, více o lidskosti.
Po otázkách typu: Jak se vám líbí? Myšleno ve školce a adresováno dětem a rodičům v prvních, nejnáročnějších dnech, setkáme se všichni, kdo máme se školkou co do činění, s dalším notoricky známým jevem: Nemocemi. A to i ti z nás, kdo měli dosud dítko zdravé, kterého se nudle u nosu od kamarádů nechytaly. Toto téma si jistě také zaslouží naši pozornost, jindy se na něj proto zaměřím.
 Dnes to vezmu stručně. Když se během tří dnů školka v podstatě vylidnila, bylo jasné, že je zle. A bylo. Hned v sobotu dcerce, v neděli manželovi. Já se v péči o ně nestíhala včas přidat, a tak jsem byla asi ušetřena těžkého průběhu onemocnění. Pokašlávala jsem zlehka, dusila se jen v noci a zvládala péči o marody s nasazením, jemuž by i zdravý jedinec sotva stačil. Jednou verzí, která by můj stav vysvětlila, je zázrak. Naše lékařka má ještě další. Adrenalin. Matka prý ví, že padnout nesmí, pokud je s dítětem opravdu zle, adrenalin ji a její imunitu proto drží v takových obrátkách, aby vše zvládla. Zhroutí se prý až ve chvíli, kdy se dítě uzdraví… Myslím si, že příklady věřících lékařů dokazují, že se obě zmíněné verze vůbec nevylučují. Dcerčiny horečky v prvních dnech překonávaly 40 °C, pohled na dítě trpící horečkami a urputným kašlem byl opravdu srdcervoucí. Dětská lékařka věřila, že si dcerčina imunita, dosud nemocemi ani léky neničena, poradí sama. Manžel ty horečky přeskočil. Ale takový kašel ještě v životě neměl. Lékařka pravila, že jeho imunita si už tak snadno neporadí, a nasadila antibiotika. Muž se dusil dál. A jednoho večera tak, že nás přešla legrace. Bylo rozhodnuto, nebudeme čekat do rána, jede se na pohotovost.
„Je to jasné, je to virus!“ pravila lékařka na pohotovosti. (Během prvních dvou týdnů nemoci se mimo jiné dala vysledovat i detektivní zápletka, je-li to virus, anebo bakterie.) Jednotliví lékaři sázeli na své podezřelé jako pachatele – a co odborník, to názor. Snažili se je většinou podložit vyšetřeními. A jak vědí matematici, někdy může platit a i b. Někdo ví své i bez toho všeho. Jako ona profesorka medicíny na pohotovosti. Ona totiž hned věděla, který virus to je. A pachatele měla taky. Jím byl nemocný. A tak se k němu také chovala. Ona – ztělesnění „bojovnice za mír“, teda zdraví… - k němu – hříšnému zločinci, který zdraví právě napadl. Virem! Dovolil si ho chytit!! A teď se ještě k tomu dusí a obtěžuje v nemocnici!!! Hotový skandál. Zasloužilá lékařka po něm házela uštěpačné poznámky a řečnické otázky. Pohledy moc „házet“ nešlo, pod tím skafandrem tolik nevynikly.
Opět to zkrátím. Vše probíhalo ve stylu: Kvůli vám je republika v ohrožení! Co si to dovolujete se dusit, chodit sem a vůbec tu hrůzu chytit?! Manžel se nejprve pokoušel reagovat jako klasický vzorný pacient. Tedy ve chvílích, kdy mohl mluvit, v těch ostatních se dusil… „Jsem očkovaný. Vím, že to není 100% ochrana, ale dělal jsem, co jsem mohl. Pokud je to covid, jistě jsem ho nechytil schválně.“
Marně. Ona věděla, jak to s podobnými padouchy chodí. Zapírají do poslední chvíle. Na ni si ale nepřijdou… A tak se do něj pustila znovu. V tu chvíli se to stalo. Můj muž si uvědomil velkou pravdu. A také moc bránit se, na kterou mnozí z nás, domněle bezmocných či ne-mocných zapomínáme.  Bohu díky, že se tak stalo. Dokázal totiž říct nejen paní profesorce, ale svým příkladem i nám ostatním, jak se s lidmi nejedná.
„Prosím vás, já jsem vám nic neudělal. A pokud neumíte s lidmi jednat slušně, odejděte. Odejděte a pošlete sem někoho, kdo to umí. Děkuji.“
A tak se stalo. Uražená lékařka odkvačila, dusící se manžel si (možná za trest) hodinku počkal na lékaře, který v něm neviděl jen „jasný covid“, případně dokonce padoucha, ale člověka. Jak ukázaly opakované testy (i ty z krve) zasloužilá detektivka se netrefila. Covid to nebyl. Lékaři říkali, že s touhle nemocí, která momentálně zachvátila naše mateřské školy, leží na JIP především malé děti, miminka. Tolik závěr pro čtenáře detektivek.
Ale mně to nestačí. Co z manželova zážitku plyne pro nás všechny? Pro lidi, které poslední rok a půl – či skoro dva – přece jen ten virus neustále odněkud oslovuje. I když jsem o něm třeba vůbec psát nechtěla? Máme tu klasický vývoj jako z učebnice psychologie. Fáze popírání a panika. Dospělý člověk by asi ani v jednom stavu zamrznout neměl, že? Strčit hlavu do písku a raději se přiklonit k tvrzení, že se nikomu nic nestalo, a pokud stalo, tak ti lidé jistě zemřeli na něco jiného, by si asi před svým rozumem a svědomím nedovedlo obhájit ani dítě školou povinné. Ano, i v naší rodině máme oběti covidu. Nebyla to pro ně rýmička. Ta první oběť přišla loni na podzim, v době, kdy jsme za ní nesměli ani do nemocnice, byl to velice krutý konec lidského života… Podobně nefunkční je i setrvávání ve stavu paniky. Totální hysterie, kdy se bojíme člověka vůbec potkat (i přijmout do nemocnice), protože v něm už nedokážeme vidět lidskou bytost, ale chodící biologickou zbraň. Uzavřeme se nadobro před světem a lidmi, protože jsou nebezpeční!!!
Vážení a milí čtenáři, k čemu setrvávání v těchto dvou – proti sobě značně vyostřených – stavech vede? Vidíme to velmi dobře. Ve společnosti se tvoří jakési radikální pseudotábory. Stojí proti sobě jako v občanské válce napříč rodinami.
„Očkovaní jsou čipováni a nakazí každého!“
„Neočkované děti nemají nárok chodit do školy a na kroužky!“
Bože můj, lide můj, kam jsme se to dostali? Tohle chceme? Ona zmiňovaná panika a popírání mají své právoplatné místo v psychologii člověka. V reakci na stres z nebezpečí, smutek, velkou ztrátu, bolest... Potíž nastane v okamžiku, kdy v nějakém z těch stádií či stavů zamrzneme. Dospělý člověk by měl přece pokračovat dál. A možná dojde i k tomu, že neví, tápe. Že řešení problému nemusí být jednoduché. Nebude v souladu s politickým programem té či oné strany. Možná to bude cesta delšího hledání i dělání chyb. I chyby k lidskému učení a poznání patří. Kéž to prosím není opakování stále těch samých! A především, především vás prosím: Nenechme si vzít lidskost. Jsme lidé. Buďme lidští. Očkovaní i neočkovaní, zdraví i nemocní lidé jsou stále LIDÉ. Chovejme se k sobě s laskavostí a úctou, kterou si lidská bytost zaslouží. A pokud by se k nám tak někdo nechoval, my s tím můžeme něco udělat! To je naše „Moc bezmocných“. Jen na ni nesmíme zapomínat. Nemoc. Ne-moc? Nenechme si vzít svou lidskou důstojnost.
„Prosím vás, já jsem vám nic neudělal. A pokud neumíte s lidmi jednat slušně, odejděte. Odejděte a pošlete sem někoho, kdo to umí. Děkuji,“ řekl můj muž ve stavu, který neměl daleko do kolapsu.
Nemusíme kolabovat sami, ale naše lidskost už opravdu volá o pomoc. A myslím, že je nás, kteří ji slyšíme, hodně…
 

Pozvánka

03.10.2021
 

image

Po sobotním soustředění před narozeninovým koncertem našeho sboru jsem si listovala ve sborové knize. A zastavila se u úryvků, které pocházejí z mé literární prvotiny. Z knihy, kterou napsala ještě studentka Eva Kulhánková. Všimla jsem si soustředění. Tolik se toho za ty roky změnilo… Ale ty skvělé štrúdly a dobrá nálada k němu patří stále.
Tuto sobotu tedy perlila Jiřinka. Úžasná dáma, jejíž humor je nakažlivý.
„Nechte to břicho pěkně nafouknutý, nezatahujte ho, pořádně se opřete do tý bránice!“ zvolal sbormistr u hlasových cvičení.
„I my v první řadě?!“ zeptala se Jiřinka pohoršeně.
A tak jsme se soustředily, bavily, něco dobrého pojedly…
„No, to jsou ty štrúdly a šátečky po přestávce,“ konstatoval sbormistr a klavíristka schovala hlavu v dlaních. Nakonec jsme přece jen odvedly i kus pěvecké práce. A já doufám, že si ji – i o těch našich třicátinách užijete!
 
 
Skončily nám sborové prázdniny. Na žádný konec prázdnin jsem se netěšila tak jako 
na tenhle. Pan Semerák se usmívá a my se snažíme sladit… „Výborně, tak znovu…“
Soustředění. Celý den zpěvu a buchet a štrúdlů a koláčů – také bych měla něco upéct – 
„To jsou  výhody ženských sborů, sice chybí ta slivovice, ale…“ – a novinek: „Hana se vdala, Věra čeká dítě…“ – „Hlasový klid, prosím!“
Natus est nobis, Alleluja od  Romualda  T.– „To byl určitě nějakej rytíř,“ říká Káťa. 
„Ta lidovka se ti na  cédéčku povedla,“ – zvláštní pocit, jsem asi jediná, kdo si ho ještě nekoupil. Ostatní slyšeli! Podobně jsem se cítila, když nám s bratrem vyzvedával fotografie dědeček. „Dědo, nekoukej se, my je chceme vidět první!“ 
Září. Dědeček rozebírá palety a řeže dříví na topení. Uhlí zdražili. To bude zase „chladná zima“. Dědeček řeže dříví každý podzim. Tatínek trne hrůzou, když pila vydává zvuky, jaké by neměla, ale děda se jí nevzdá. Pojedeme na soušky. Děda je pořeže a já s bratrem uklidíme. Na „dědově dříví“ nám  přišlo vždycky něco posvátného.
 Možná ty velké, tlusté brýle plné pilin, nebo soustředěný výraz za nimi, kožené rukavice, jízda v káře, velká tříska v palci, řev pily a větví, které už jednou zemřely…
 (…)
 
Dneska mám Šípek od Dvořáka. Jako malí jsme si s bratrem hlásili, která melodie nám ten den zněla v uších. 
„Já mám furt tu vrbu s tím klukem, co nemůže slízt!“
Ono to asi není v uších, nevím, kde –
„Šlo děv-če na trá-vu…“ 
„Pořádně se opřete do toho efka, ten tón se musí pořádně otevřít.“ 
„Na trávu“ to ještě jde, horší je to ve druhé sloce, „v zimě“, „I“ se zpívá hůř.
Šípek. Dnes je to on. Tak jak ho zpívá Jitro, i tak, jak ho zpíváme my. 
„Musím ti říct, že to nezpíváme špatně. Je to sice něco jinýho, ale – jsou to profíci,“ oznámil mi pan Semerák po koncertě sboru Jitro, na kterém jsem si měla povšimnout zejména toho: „Jak votevíraj tu pusu – koukni, támhleta!“ 
„Jenže ta má pusu, že může jíst špekáčka na vejšku,“ zastává se mě paní Semeráková, teda Alenka. (…)
 
Eva Kulhánková: Nezdálo se mi nic (Andante cantabile)



Neurvalost hned na předsádce aneb Kdy asi umřete?

22.09.2021
 

Tak už asi opravdu brzy vyjde! Kdo? Co? Moje nová kniha! Dostala jsem zprávu od nakladatele. A taky mi dal nahlédnout do její hotové podoby, tedy zatím jen té elektronické. Zastavila jsem se hned na první straně. Já a moje kniha jsme už totiž řádně označené a katalogizované. Národní knihovna už o nás ví. A co všechno? Inu, čím dál více informací. U těch předešlých jich stačilo méně. Stručné rozřazení, označení literárního žánru. U mé předposlední mne potěšili. Sama jsem přemýšlela, co jsem to vlastně napsala… A pak jsem si řekla, že sice krátký, ale román. A oni to poznali! Češtinářka ve mně se radovala…
               Teď se neraduje. Je v šoku! A nejen češtinářka. Co se to za těch pár let stalo? Kam se poděla základní lidská slušnost? Přátelé, to nemá obdoby! Ti z vás, kdo sledovali některé kapitoly z humoristické knihy, která se právě chystá na svět, jsou dobře obeznámeni s mým poznáním ohledně etikety a ženského věku. Jelikož staré webové stránky nefungují, přečtete si příslušnou kapitolu již brzy v knižní podobě. Jmenuje se: „No dovolte, dvacet osm!“ Laskavý čtenář se v ní mimo jiné dozví, kolik let bylo babičce v Babičce Boženy Němcové a také pravidlo, které mne naučila jedna jednatřicetiletá dáma v důchodu. A sice, že žena na veřejnosti přizná naposled své 31. narozeniny, po nich pak až narozeniny 75. – za předpokladu, že se jich dožije. V tomto mezidobí je její věk zahalen rouškou tajemství, pod kterou nahlíží jedině nevychovaný hulvát.
               S faktem, že mezi novými údaji o autorovi v knize, figuruje rok narození, jsem se přes výše zmíněné pravidlo slušného chování smířila. Jednak si ho může stejně každý najít i jinde, jednak jsem asi ještě stále v dané oblasti značně velkorysá. Co mi ale vyrazilo dech – knihovníci z Národní knihovny, neradujte se, zase se mi vrátil – to je ta pomlčka v závorce za ním!!!
               Vážení přátelé, tohle myslíte vážně?! Já patřím vlastně také mezi knihovnice, tedy spíš knihovničky docela nepatrné. Toto své víkendové zaměstnání beru jako velice příjemné. A kolegyně knihovnice a kolegy knihovníky považuji za osoby vzdělané, velmi milé, až slušné - jak by řekli Cimrmani. A teď toto! Středoškolští studenti na našem gymnáziu vědí, že učíme-li se v hodinách českého jazyka a literatury o autorovi žijícím, uvedeme si jeho rok narození a závorku z obou stran uzavřeme. Bez oné vulgární pomlčky, prosím pěkně! Asi takto: Autor XY (*xxxx)  Tím je úloha splněna. Žádná pomlčka či mínus, jak by řekli kolegové matematici.
               Otevřu tedy elektronickou podobu své nové knihy – a co vidím? Autorka XY (xxxx -   )!!! Co mi tímto sdělením z Národní knihovny asi říkají? „No, pěkně jsme vás zařadili, ale ten rok úmrtí nám ještě chybí! Tak kdy to bude?! No, šup, šup, nezdržujte se nám tady s tím životem, ať můžeme práci pěkně dokončit.“ Smysl pro humor mi snad neschází, též povědomí o lidské smrtelnosti. Má-li mne ta pomlčka udržovat v modu: „Memento mori!“ - pak tedy děkuji za připomenutí! Pamatuji na ni. Ale, moji milí, napadlo vás, že by to mohlo také působit jako naprostá neurvalost? Ba dokonce by to onen okamžik uzavření závorky mohlo přiblížit? Buď přímo šokem při pouhém přečtení takové rovnice o jedné neznámé, anebo dlouhodobým stresem zmíněnými katalogizačními údaji na autora vyvíjeným.
               Doufám, že dožiji-li se své další knihy, budou ona katalogizační pravidla pozměněna v souladu se slušným chováním. Vždyť je přece i v zájmu knihoven, aby žijící spisovatelé ještě nějaký ten čas žili a psali… Tak nás, snažně vás prosím, tou pomlčkou nepopohánějte, dokud naše poslední hodinka doopravdy nepřijde. Děkuji vám.

Jak se ti líbí ve školce?

13.09.2021
 


Musím říct, že jsem v posledních pár dnech zaznamenala jen málo otázek, které by budily u tázaných tak silné emoce jako právě tato. A nejen u dětí, které do mateřské školy nastoupily. I jejich rodiče a prarodiče dokáže slušně vyvést z míry. Všimněte si rovněž, že takovou otázku nikdy nepokládají samy děti, které do školky chodí, ani empatičtí rodiče dětí právě školkou povinných.
„Svoje dítě do školky nedám,“ pravilo tehdy několik z nás vysokoškoláků po odpolední přednášce z dětské psychologie. Seděli jsme v aule a vstřebávali informace. Potom jsme ještě dlouho debatovali o vlastních traumatech z předškolních vzdělávacích zařízení. Vítězil jako obvykle můj manžel – tehdy tedy teprve nastávající. Tři roky svého útlého dětství strávil z velké části zamčený v temné komoře mezi kbelíky a smetáky, neboť patřil mezi „oblíbence“ jedné psychicky nevyrovnané paní učitelky.
„Nepůjde do školky, já svoje dítě do školky prostě nedám,“ pravil před časem můj manžel. Snažila jsem se mu říct, že dnešní mateřské školy jsou již jiného rázu. A poukazovala jsem ještě na skutečnost, že se tam dcerka těší. Svými vzpomínkami však značně vyděsil i mne. A bylo to dobře, protože jsme věnovali výběru mateřské školy velkou pozornost. Třeba by mne předtím nenapadlo, jak moc je to důležité. Přitom když se na dané téma zaměříme, vidíme to naprosto jasně. Každý rodič a prarodič většinou prožívá první školní den svého potomka. Je to velká událost. Celá rodina se vydá s prvňáčkem do školy. Potom se to jde ještě náležitě oslavit. Okolí vnímá význam události a snaží se, aby ten „velký krok“ zvládl šestiletý školáček s dobrou myslí. Je to velký den. Bezesporu.
Ale jak je potom možné, že tříletý drobeček odchází bez jakékoliv slávy, obvykle i bez celé rodiny, někam, kde v lepším případě prožije jen o málo více hodin, než onen o tři roky starší prvňáček. Dost možná tam ale stráví většinu dne! Tohle je přece tak důležité. A není to krok, ale obrovský skok, který má malé dítě učinit.
Ranní srdceryvné loučení dává notně zabrat všem. Soucitně jsme se dnes pozdravili s dalšími rodiči, jedna maminka přiznala požití většího množství antidepresiv, aby se vůbec mohla s dítětem do školky a bez dítěte ze školky do práce dostavit. A jiný tatínek zase hovořil o večerních pohárcích červeného.
Jsem ráda, že jsme našli takovou školku, ve které se naší dcerce líbí. I tak jsou začátky náročné. Když se jí někdo takhle pěkně po prvním týdnu zeptá, nevypukne u ní naštěstí nekonečný záchvat pláče, kterého jsme byli svědky u nejednoho školkáčka. Buď mlčí – přičemž si bystrý tazatel sám odpoví: „Doma s mamkou to bylo lepší, vid?“ – anebo zrovna řekne: „Líbí.“
Nechť přibývá takových školek, jako je ta naše! A chtěla bych se opravdu nahlas zastat všech těch maličkých. Nezkoušejte je (nejlépe ani jejich rodiče) týden po začátku školního roku uvedenou otázkou vystresovat víc, než už jsou.
Jak se líbilo první týden ve školce vám? Možná si ty chvíle pamatujete. Jak jste koukali ke dveřím, ze kterých se měli rodiče „za chvilinku vrátit“? A ono mezitím uteklo dobrých devět hodin… Možná jste už zapomněli. Snad se vám tam většinou po čase zalíbilo a našli jste si tam i dobré kamarády. Anebo jste do školky vůbec chodit nemuseli – jak pravil můj otec: „Zaplaťpánbůh“.
Já přeji všem dětem a jejich rodičům, aby se co nejrychleji na nový režim naladili a do školky chodili opravdu rádi. I můj muž pravil, že začíná názor na školku měnit a bude tam po těch třech desetiletích vstupovat prozatím bez prožitku totální hrůzy. Dává prý dokonce značnou šanci přerodu emocí silně záporných na ty kladné… Věřím, že dnes děti ničím takovým jako on projít nemusejí. Ono jim to odloučení od rodičů a spousta nového v cizím prostředí úplně stačí. Rodiče - a především učitelé - se jim snaží ze všech sil pomoci. A představte si, že to ty malé děti během pár dnů/týdnů zvládnou. To je přece obrovský výkon! Na velikánskou oslavu pro celou rodinu. První školní den je dalším významným pokračováním. Ten první krok/skok byl však již učiněn právě cestou do školky...
A i když vás to teď upřímně zajímá, vydržte to. Prosím vás – přinejmenším během září – se těch maličkých ještě neptejte, jak se jim líbí ve školce!!!  

A Vy jste kdo?

05.09.2021
 

„Ano, je to v záruce, ale to není možné... Tak se zeptejte paní XY z Akademie výtvarných umění, ta má s mými výrobky zkušenosti. Určitě jí zavolejte, třeba děláte něco jinak,“ poradil manželovi tvůrce oněch výrobků.
Již několikátým dnem manžel dumal, jak je možné, že na předchozím stroji vytvořil tisíce uměleckých děl, která si získala slávu a obdiv po celém světě – v posledních letech dokonce i v naší zemi. A „výrobek“ to celou dobu snesl, kdežto ten nový se po dvou týdnech s mohutným skřípěním rozbil. Připustil si nicméně také možnost, že celá ta dvě desetiletí pracoval „jinak“, tedy špatně.
Paní XY z Akademie výtvarných umění přijala hovor a nechala volajícího, aby se představil, když to manžel učinil a doplnil doporučením od pana YX, pravila ona dáma rozhodným hlasem: „A vy jste kdo? Ale já vás neznám!“
„To nevadí, já vás ano…“ navázal manžel a vyjádřil slova uznání o tvorbě oné zasloužilé umělkyně.
„No, podívejte se, já jsem za ta léta dokázala… Já jsem za ta léta naučila… To všechno já poznám.“
Nemá se to, ale neposlouchala jsem schválně. Dáma hovořila tak hlasitě, že občas přehlušila i naši dcerku, které jsem právě asistovala při výtvarné činnosti. Já se tedy v této umělecké oblasti na více necítím. Podávala jsem kamínky a byla nechtěným svědkem přednášky paní XY. Její téma by znělo asi takto: Svědectví o mém velikém Já.
„A vy jste z Prahy?“
„Ne, od Hradce Králové,“ odvětil již o poznání méně zvučně můj muž.
„Cože? Odkud?“
Zdálo se, že rozsudek byl podepsán. Nebýt z Prahy bylo poslední mínus. Ale ne. Pouze předposlední!
„Máte vy vůbec uměleckou školu?!“ dodala dáma pohoršeně, jako by negativní odpověď již předvídala.
„To já…“ pokračovala ještě dobrých pár minut, při kterých se manžel odebral za dveře, podle pohledu však ještě někam dál.
A moje mysl se zatoulala taky. Onu dámu jsem neznala – a jak se zdálo, ani manžel neměl patřičné tušení, s kým má tu čest… Ale vzpomněla jsem si na mé známé velikány z různých oborů, nejen uměleckých. Co mají společného? Varhanní virtuos, pěvkyně, esa z medicínských oborů, velcí spisovatelé, herci, kapacity z univerzit? Lidé, které jsem měla to štěstí poznat jako opravdové krále a královny ve své branži.
Na rozdíl od některých svých průměrných kolegů nikdy netrpí arogancí. Velcí lidé jsou nesmírně skromní a pokorní.
Před očima mi vytanula vzpomínka na jeden z koncertů našeho ženského sboru…
Nebyl to náš první koncert s ním. Na pana profesora jsme se všichni těšili, taková čest, vystoupit na stejném koncertě jako on! Profesionál, který každým svým tónem i pohledem skromného a vlídného člověka nenechá nikoho na pochybách, že je skutečným Mistrem. A zrovna teď se to muselo stát! Miriam, naše klavíristka, nás nikdy na holičkách nenechala, ale tentokrát onemocněla. Už pouhé vědomí, že máme koncertovat před ním, nám přivodilo slušné záchvaty paniky, teď ještě toto…
„Takže skladby s klavírem budou prostě bez klavíru,“ pravil sbormistr při zkoušce. V našich řadách to zašumělo.
„Já vás mohu doprovodit na varhany, pokud by to nevadilo?“ přispěchal nám na pomoc pan profesor, který se přišel na naši zkoušku podívat. Nevadilo? Nám? To spíš vám, pane profesore, běželo nám v tu chvíli hlavou…
Je známo, že psychické rozpoložení má na pěvecký (i jakýkoliv jiný) výkon obrovský dopad, a tak se stalo, že jsme z nervového vypětí daného okamžiku zahájily (pouze my ženy, sbormistr i pan profesor v tom byli nevinně) první společnou skladbu ve zcela jiné tónině, než kterou uváděla partitura… Pan profesor se však nenechal zaskočit. Zvídavý pohled, který nám věnoval během první vteřiny, vystřídal úsměv. Nekáral nás, že jsme úplně vedle, on se na nás naladil! Bez mrknutí oka transponoval hudební doprovod do námi právě objevené polohy. Jak jen jsme mu byly vděčné!
Napětí z nás spadlo a zbytek koncertu s tímto skvělým hudebníkem jsme si už opravdu všichni užívali. Mistr se uklonil a po koncertě nás pochválil. Když mu sbormistr naším jménem děkoval i za onu záchranu, pravil:
„Ale prosím vás, to bylo to nejmenší. To vaše dámy to dokázaly zvládnout, odzpívat si to musely samy!“
S úsměvem, který jde ze samotné hloubi lidského srdce, a ostatním právě tam také vstupuje, opustil rychle sál, snad aby neprodlužoval ovace, které mu právem náležely…
„Já vlastně ani nejsem žádná spisovatelka,“ řekla mi v soukromí jedna z našich nejlepších autorek. A nebyla to žádná falešná skromnost, na to ji znám už dobře.
„Já si prostě jen žiju svůj život a občas o tom něco napíšu, to je celý, žádný velký drámo.“
Ano, ti lidé jen žijí svůj život. Žijí, nehrají „žádný velký drámo“. V tom je ten rozdíl. Když se vás velikáni ptají na jméno, ptají se proto, že je zajímáte. Nic jiného tím říct nechtějí. To je celý, žádný velký drámo…

A vy jste kdo?

05.09.2021
 

„A co dělá?“

29.08.2021
 

„A co dělá?“

Nic. Je doma s dětmi.“
Tak tuhle větu jsme asi všichni slyšeli. A někteří – včetně mne – jsme ji někdy i vyslovili. Ano, přiznám se, že jsem si taky neuměla vážit toho, jak zásadní a nesmírná práce to je. Být doma s dětmi. Starat se o ně. O manžela, rodiče, prarodiče. Být dobrou hospodyní a matkou. Poznala jsem to až sama. Jako většina z nás. Teprve na vlastní kůži pochopíme, že nevážit si matky znamená nevážit si života. Pochopíme, že jsme podlehli bludu, který je z hlediska historie celkem mladý. Vždyť která práce je důležitější? Než přivést na svět člověka a starat se o něj?
Kde bychom my „přezaměstnaní“ byli v takovém světě bez lidí? Tohle je třeba tesat a zvěstovat. Všude a všem: Být „jen“ dobrou matkou stačí. Nic víc není třeba. Tečka. Žádné důležitější zaměstnání totiž není!
Ženy, které si tolik přály stát se matkami, a nebylo jim to dopřáno, to vědí. Proč to nevíme my ostatní? Muži a ženy všech tolik potřebných profesí? Věřím, že v srdci to cítíme všichni. Ale dá se na to přijít i zdravým rozumem. Kéž tím i žijeme!
 „Já nevím…, mám v práci jen pár hodin týdně, ještě řeknou, že se flákám doma,“ řekla mi jedna kamarádka, maminka tří malých dětí. A já třeba zase vím, že mám té práce „v práci“ tolik, že to s tou prací doma ideálně skloubit prostě nepůjde. Past, do které spadne každá „pracující matka“. Bohudík za to, že my ženy v této části světa můžeme pracovat a studovat! V jiném čase či prostoru bylo - a bohužel je - v tom ženám bráněno. Ale ve snaze obstát v „mužské“ práci neponižujme tu „ženskou“.
Možná by bylo snazší, kdybychom viděli, že jsou ženy a matky důstojně ohodnoceny finančně. A nejen matky, ale i pečující otcové a všichni zaměstnanci tzv. pečujících profesí. Pak by nám to nejspíš došlo snáz. Třeba si to aspoň před volbami uvědomí i některá politická strana…
A teď vážně. Možná to půjde i obráceně. Takzvaně „zdola“. Když si každý z nás tuhle prostou pravdu, o které přece jen víme, připomeneme a budeme se podle ní chovat. Budeme k ženám, které pracují doma, přistupovat s úctou, která jim právem náleží. Ony totiž nepracují „jen“ pro svou rodinu, ale pro celý stát, který by bez nich a jejich práce pozbyl jakéhokoliv smyslu…
„A co dělá?“
Ten dlouhý seznam si jistě zvládnete doplnit sami.


Dneska nás seřval. A ne jen tak někdo. Sám král…

26.08.2021
 


„Nikdy nesplatíme zvířatům to, co jim jsme dlužni.“ (Josef Vágner)

Tuhle větu jsem v zoologické zahradě četla několikrát a zkusila se nad ní zamyslet. Jenže to nebylo nikterak snadné. Kolem nás proudily davy dalších návštěvníků, tolik lidí jsme tam snad ještě nikdy nepotkali. I hlučnější zvířata byla „pány tvorstva“ bez problémů překřičena. Dcerka se dožadovala co chvíli odpovědi na nějakou otázku, případně nám potřebovala sdělit, že ji bolí nožičky. Pohlédla jsem na muže, znaveného okolním ruchem i dítětem na zádech, a ve vzácné chvilce ticha pravila: „To jsou ty vteřiny, které si můžeme vychutnat.“
„O tom je rodičovství,“ odvětil manžel a já v té chvíli uctila jeho moudrost vteřinou ticha. Víc nám dáno nebylo. Cestou ke lvům získalo naše dítě opět energii, rozeběhlo se po svých, podobně jako v patnácti měsících, kdy ty asi dva kilometry uběhlo poprvé.
Nejsilnějším dojmem z dnešního výletu do ZOO se stala právě návštěva u výběhu lva berberského. Cestami po schodech, můstcích ze dřeva i z lan se proplétaly desítky lidí. Ano, přímo nad lvím hájemstvím. Nezvaní hosté pobíhali šelmám nad hlavami. Mohutný samec na vrcholu sil se přihnal k plotu. Byl nádherný. Přirozený. Majestátní. Rozkročil se, zvedl hlavu a začal řvát. Nebylo to jen tak. Nebylo to volání určené dalším lvům či zvěři, které známe z dokumentárních filmů o Africe. On řval na nás! Na nás, kteří jsme stáli před ním, a hlavně na ty, kdo procházeli nad ním. Na několik dob, takty jsem nepočítala, nás seřval. Dokonale. Byla to síla. Měl pravdu. Neměli jsme tam co pohledávat, neuměli jsme se chovat. Komu by se líbilo, kdyby se mu křiklouni pohybovali doma nad hlavou? Pochopili jsme, kdo je silnější. I vtipkující jedince král zvířat alespoň na okamžik usadil. A v hloubi duše uznal i ten největší frajer, kdo by byl pánem ve světě bez oplocení…
Okamžitě jsem tu úvodní větu pochopila. Zastyděla se a – alespoň v duchu – se poklonila… Tohle seřvání jsme si zasloužili. Právem a nejednou.
Omlouvám se. A myslím, že na seřvání od krále nikdy nezapomenu…

Vůně a barvy Provence aneb Obludy nemaluju!

19.08.2021
 

Dnes se s vámi podělím o jednu šest let starou vzpomínku ze zájezdu našeho pěveckého sboru. Napsala jsem ji do sborové knihy, na které jsem toto léto pracovala. Voní mořem, levandulí, okořeněná českým humorem…
Francouzské Benátky, plavba po Azurovém pobřeží, krajina Provence, kterou jsem si tolikrát představovala… A realita byla nad všechna očekávání krásnější. Saint-Tropez, které nám připadalo menší než v „Četníkovi“, běh Monakem s mladým sportovcem v roli průvodce, za nějž by nejstarší členky našeho sboru zasloužily medaili – a ano, samozřejmě zpívání. Zkoušky po ránu, než začne pořádný pařák…
Ale taky spousta zážitků se skvělou partou... „Ivuško, ty nejdeš na pláž?“
 „Ne, mě opalování obtěžuje.“
Miládčin šarmantní přípitek v restauraci s vybranými pochoutkami. Poté, co jsme tam doslova vpadly (jen my zpěvačky), neb jsem nečekala, že půjdou bytelné dveře tak lehko otevřít… Renatka si objednala chobotnici, Janička si nechala přiblížit rodokmen přívlastkových vín. Skromná Miládka si přála pouze vodu. Nápoj z proslulého lázeňského vřídla se svou cenou vyrovnal položkám z vinného lístku. Miládka při tomto poznání pozvedla sklenku (se zde raději nejmenovaným pramenem) a pravila: „Voda …, voda do každé rodiny!“
Ty vůně, nejen v městečku se známou parfumérií, ale hlavně v přírodě! Jak voní Provence? Levandulí, kořením a sluncem? A ty barvy!
„Už to chápu,“ pravil můj muž, který nás na tomto zájezdu také doprovázel.
„A co?“
„Proč mají malíři z Provence na obrazech takové barvy!“ odpověděl a odebral se i se stojanem a dalším malířským náčiním tu do křivolaké uličky, tu na pláž - kde nám hlídal deky… A kde se mohl též přesvědčit, jak krátkozraká je představa některých našich spoluobčanů, že jsou jedinými představiteli svého národa v cizí zemi. Člověk by svou mateřštinu tedy skoro nepoznal, ale…
„Ty vole, tady snad někdo maluje, vole! Se po…, vole, fakt jo. Ty vole, co to maluje? Co to je za barvy, čum, dyk to tak nevypadá. Mě po…, vole.“
„No jo, nějaký lodě, hele… Se ho zeptej, vole, ne, jak se to řekne francouzsky? Le obrrrráááás? Vobludu by možná zvládnul, vole. Tě namaluje, vole, ne?!“
„Obludy nemaluju,“ otočil se manžel směrem ke skupince za sebou, jejíž členové rázem oněměli…
Obrázky z Provence a malebných francouzských přístavů mnohým z nás zůstaly nejen v paměti, ale díky „našemu dvornímu malíři“ i na zdech našich domovů…

Můžu? Už bylo načase!

08.08.2021
 

            V našem městečku se slavilo. Čas se tu po jistou dobu zastavil. Hodinový stroj na kostelní věži odsloužil své a generální oprava závisela na tom, zda se na ni podaří sehnat finance. A povedlo se! Ještě se tedy děje. Díky všem lidem z Nechanic a okolí, kteří přispěli a přispívají. A že jich není málo. Někdo si mohl dovolit vyšší částku, malý klučina zase prý věnoval celý obnos prasátka, což je dost těžko souměřitelné. Kdo z nás by dal všechny své úspory?! Velký dík patří panu Stanislavovi, který zakázal uvést své příjmení i při slavnosti ke spuštění opraveného hodinového stroje… ale všichni jsme se otáčeli jeho směrem. Pohlédli jsme do rozzářených očí muže, který už nějaký čas na tomto světě prožil a nám ostatním ukazuje, jak plně, s moudrostí, odvahou, pokorou, láskou a s radostí tento čas prožívat lze. Děkujeme Ti, Stando!
               Pan farář při slavnosti hezky mluvil o tom, že nás Bůh obdařil spoustou času (alespoň většinu z nás) a je jen na nás, jak s ním naložíme. A to je hluboká pravda. Moje babička prožila velmi dlouhý život, plný stížností na druhé, na svět… (I ona mne toho vlastně hodně naučila.) Čas plyne, vše plyne, někdy pomaleji, jindy rychleji. Čas není vždy jen rychlý a neúprosný (i když poslední týden mi tak připadal…). Věřím, že naše srdce umějí vnímat i „druhy“, či chcete-li kvalitu času. Čas na hru = učení v podání malých dětí je prostě ohromná veličina! Známe čas cyklický, kterému lidé na venkově dříve poroučet nezkoušeli, nyní mu naštěstí většina z nás opět s pokorou naslouchá. Známe čas sváteční, smuteční… Ty všechny patří do našich životů. Ty všechny patří do času, který zde můžeme strávit.
               Zastavit čas. Kdo z nás by si to občas nepřál? Jenže on nestojí. Snad proto to nikoho z našeho městečka a jeho okolí při pohledu na kostelní věž v minulých měsících neuklidnilo. Právě naopak. „Pohled na prázdnou věž bez ručiček a strojku byl smutný. Už se těším, až pojedu okolo, že je věž opět v plné síle a ručičky na místě dělají svou práci,“ píše nejen za sebe zdejší rodačka, která se provdala do nedalekého Nového Bydžova. Ručičky na hodinách dělají svou práci, měří nám čas. Zvykli jsme si na to. Dříve ho lidé vnímali jinak, ale „časy se mění a lidé v nich“. Čas nezastavíme. I to má svou krásu.
               „Vy tady ale přece něco zazpíváte, paní Černošová, ne?“
                „Evo, ty tady musíš něco zazpívat!“ dozvěděla jsem se asi hodinu před začátkem slavnostního programu. 
„Ne, já jsem jen přivezla ty koláče, které jsem Standovi slíbila…“ Mluvili jsme o tom, že třeba někdy, toho patnáctého? Domluvíme se se sbormistrem, s varhaníkem, s… Ale na dnešek to nebylo v plánu. Mají přece pozvané hudebníky. To nejde, to…
„To nejde, že bys nezpívala!“
Koláče byly na místě, opatrně jsem nakoukla dovnitř kostela. Pohlédla jsem na jeho patronku a zazpívala jí. Přišlo to. A šlo to. Bez rozezpívání, bez doprovodu, bez toho věčného strachu… že nejsem dost! Že nejsem dost dobrá, že to neumím… Jenže jsem tam nebyla sama. Už přišlo pár lidí.
„Tak, a teď zpívat musíš, vidíš?!“
Musím? Cítila jsem, že vyvléknout se ještě dá… Nemusím. Můžu. Já vlastně můžu! Kdo mi to zakazuje? Jen já sama! Já sama si to můžu zakázat. Anebo dovolit. Můžeme si zakázat prožít život v radosti jako moje babička. Anebo si ho dovolit. Ne, to neznamená, že nás nepotkají prožitky bolavé až na dřeň… Ty k nám taky patří. Ale jindy máme na výběr. A to jsem právě měla.
Bohudík jsem se tentokrát nezapřela! A pomohly k tomu i ty události bolavé až na dřeň. A pomohl k tomu i čas. Není mi dvacet a třicet už mi taky dlouho nebude. Už jsem přece jen odvážnější. Nevím, kolikrát mi bude dáno pohlédnout na věž kostela a „zkontrolovat čas“. Moje maminka prožila podstatně kratší život než moje babička, ale byla mnohem šťastnější. Měla odvahu. Možná nám odvahu a víru vzaly zkušenosti, možná někdo jiný. Ale my si je můžeme vzít zpět! Anebo můžeme čekat za oponou a na jeviště nikdy nevylézt. Bát se. Jako tolikrát já. Bát se, že nejsme dost… Jenže my jsme dost. Jsme úplní, i s těmi slabostmi. Nechceme v té poslední hodině či minutě našeho života litovat, že jsme nežili, ale jen „čekali“. Až bude lépe, až budeme lepší, až… Nebudeme… Jsme.
Správná modlitba není prosbou, ale vyjádřením vděčnosti, četla jsem. A tak jsem zpívala, naplněná vděčností, že mohu. Ave Maria. Děkovala jsem nejen Matce Boží, ale i svým předkům  – prababičce Marii za hlas, prababičce Emílii za umění péct koláče… Všechny jsem je ve svém srdci cítila a uctila. Naši předkové nežili proto, abychom se toho my báli.
Děkuji. Tolik vám děkuji!

Nevím není odpověď

02.08.2021
 

            Nevím, kde se vzala ona potřeba mít na všechno názor? Odpověď. Ano! Ne! Co na tom, že o dané věci nic nevím? Okamžitě a střelhbitě zaujmu stanovisko. A to si bráním, protože přiznat chybu se nesmí! Nevědět se nesmí! Dělají to tak přece všichni. Jinak… Co se stane? Dostanu pětku? I když mi třeba bylo třicet, čtyřicet, padesát…? Opravdu chceme a potřebujeme v této hře pokračovat?
               Neseme si s sebou spoustu nesprávných odpovědí. I to k životu patří. Stejně jako uvědomění si toho, že dělat chyby je správné. Ano! Píše to učitelka. Když jsem jako premiantka napsala na základní škole do diktátu v sedmém pádě „drahokami“, naučila jsem se znát jazykový systém nejrychleji, jak jsem jen mohla. Už nikdy jsem podobnou chybu neudělala. A dobře jsem věděla, že se nejedná o žádnou „koncovku ami“, ale o mužský rod vzoru hrad. Samozřejmě mi nebylo příjemné, že jsem nedostala z diktátu jedničku. Nedivím se dětem, že se v důsledku vzdělávacího systému ještě bojí dělat chyby. A že se bojí něco nevědět.
               Když jsme byli s bratrem děti, vedla nás k tomu i tatínkova autorita. „Nevím není odpověď!“ hřímal na nás ve chvílích silně autoritativně-výchovných, až jsme přes vzlyky opravdu nevěděli, co máme odpovědět. Vesměs jsme dokonce otázce ani nerozuměli…
               Ale mé zamyšlení teď není soudem nad českým školstvím. A už vůbec ne nad tatínkovou výchovou. Vím, že dělal vše nejlépe, jak uměl. Upřímně se snažil. A to, že přitom udělal i řadu chyb (a mnohdy jistě i leccos nevěděl), je normální, lidské. Vlastně se to týká všech dobrých rodičů, kteří své děti opravdu milují.
Chci se zamyslet nad tím, že bychom měli ve věku, kdy už jsme dávno plnoletí, převzít odpovědnost za své chyby. Dovolit si je přiznat. V laskavosti k druhým i k sobě. Nepranýřovat se za ně. Ale nepopírat je. Být si jich vědomí. To je pravé sebevědomí. Být si vědomí svých silných i slabých stránek. Pak s nimi můžeme pracovat.
               Přimlouvám se za rehabilitaci slova NEVÍM. Dovolme si něco nevědět. Alespoň do té doby, než si o daném tématu nastudujeme dost relevantních informací. Dovolme si zpomalit. Je to celkem těžké, o to však potřebnější. Pokud na sociálních sítích nezareagujeme v první vteřině po přečtení článku – nebo ještě lépe dokonce předtím, než ho vůbec dočteme – máme dojem, že nám „ujel vlak“. (I když už ani ty vlaky pro nás nejsou dost rychlé, alespoň většina z nich…) Budeme „out“… nebo snad dokonce budeme působit jako hlupáci! A v sevření všech těchto obav zapomeneme to pozitivní, co nám rodina a škola jistě také předala. Že je tomu právě naopak! Jen hlupák má na všechno odpověď. Moudrý člověk ví, kolik toho neví…
               Nevím je skvělá odpověď! Kolikrát nás už podnítila k hlubšímu poznání. Poznání, které v sobě nese pokoru a moudrost.

Oznámení o zahájení správního řízení

Aneb Všechno nejlepší ke Dni matek

11.05.2021
 

             Nemám sice právnické vzdělání, ale slovní spojení „správní řízení“ mne poněkud vyvedlo z míry. Zvláště po té, co jsem dopis s výše uvedeným nadpisem nalezla v obálce s modrým pruhem, kterou jsem převzala jedině díky podpisu před zkoumavými zraky poštovních doručovatelek.
Co se stalo? To musí být omyl? Vždyť jsem nic neprovedla! Spletla jsem někde něco?!
 Hlavou mi běžela panická série otázek a odpovědí. Klasické smlouvání. A také pátrání… Sebezpytování. Jelikož platím i mezi nejbližšími za slušného člověka, tedy spíše za „děsnou vzorňačku“, která „mě tou svou ušlechtilostí někdy už s…“ (konec citace nejmenovaných zdrojů), došla jsem k závěru, že snad opravdu taková jsem. Ale možná se mýlím. A spáchala jsem zločin, o němž mne mé zvrhlé svědomí přesvědčilo, že zločinem není. No ano, to se už přece stalo! A dokonce na stránkách románu světového klasika. Jak si Raskolnikov svůj zločin racionalizoval… Obešla mne hrůza!
            Zalapala jsem po dechu, zašátrala po sklenici s vodou, vypila ji skutečně obratem a zavolala na manžela. Třesoucím se hlasem mu sděluji přijetí oné děsuplné zásilky a stejně tak třesoucíma se rukama mu ji podávám.
„A o co jde?“ Snaží se zachytit pointu textu můj muž, též vysokoškolsky vzdělaný člověk.
„Už to mám, asi ti poslali poslední peníze za celý měsíc a máš ten podíl vrátit!“
S pocitem dobře vykonané detektivní práce mi dopis vrátil a zabral se opět do své původní profese. To je možné, napadlo mne. Dcerka má narozeniny před půlkou měsíce. To ale očividně na úřadě vědí… Jediná informace, která se dala z textu dešifrovat bez problému, se týkala právě toho, že Úřad práce České republiky ví o tom, kdy má moje dcerka narozeniny. A že po tomto datu nemám nárok na rodičovský příspěvek. To jediné bylo napsáno opravdu česky. Neříkám to pouze jakožto rodilý mluvčí s českým rodokmenem, ale též jako člověk, který český jazyk a literaturu studoval na vysoké škole.
            Ještě jsem několikrát zhluboka vydechla a nadechla, pak jsem uchopila do ruky telefon a zavolala na číslo uvedené v dopise. Nikdo hovor nepřijímal.
„Je pátek odpoledne, už tam nikdo nebude,“ reagoval manžel. Je pátek, v neděli slavíme Den matek a já musím až do pondělka žít s oním děsivým tajemstvím, jaké že správní řízení bude se mnou (či proti mně) zahájeno!
„No tak, uklidni se, tak se podíváme na internet,“ pravil muž, zadal slova do vyhledávače – a ejhle! Tolik odkazů a nejedna diskuze k tomu... Ne, nebyla jsem první, kdo podobnou listinu obdržel. A koho vyvedla zmínka o správním řízení z míry. Ovšem i po přečtení desátého odkazu jsem potřebovala další důkaz. 
            Proč by proboha normálně nenapsali to, co každá máma ví? Že jí rodičovský příspěvek a tzv. dovolená končí?
Jako první jsem na telefonu vyhledala přítelkyni, která mi byla v otázkách mateřských vždy velkou oporou. Trojnásobná maminka zadržela mou litanii slovy:
„Jo. Opravdu. Je to jen oznámení, že ti končí rodičák.“
Tak Dostojevského se bát nemusím…
Dostavila se znatelná úleva. Přesto jsem ještě kontaktovala další kamarádku, právničku s dvojnásobnou mateřskou zkušeností.
„Péťo, promiň, já se v těch právních pojmech nevyznám,“ zahájila jsem rozhovor. „Chápu jen, že správní řízení je průšvih o něco menší než řízení trestní.“
 „Já právnické vzdělání mám a přiznám se, že mě to rozhodilo taky, když mi to tenkrát přišlo!“ zasmála se přítelkyně.
„Ale vážně… neboj, to je jen oznámení o ukončení rodičovské,“ uklidnila mne autorita z oboru mateřského i právnického už definitivně.
„A proč se to tak teda nejmenuje?!“ neodpustila jsem si řečnickou otázku.
             No vážně, proč by se oznámení o ukončení rodičovské dovolené nemohlo jmenovat jinak než Oznámení o zahájení správního řízení?
Já myslím, že rodičovský smysl pro humor by tím nikterak neutrpěl… A nejeden rodič by tak předešel kolapsovému stavu.
Jsem dokonce toho názoru, že by si to matky a otcové na konci té své „dovolené“ i zasloužili.

Vůně a barvy Provence aneb Obludy nemaluju!

19.08.2021
 

Jsem dokonce toho názoru, že by si to matky a otcové na konci té své „dovolené“ i zasloužili.