Stránky české spisovatelky

MOJE KNIHY

O mně

Jmenuji se Eva Černošová. Narodila jsem se v Pardubicích, dětství strávila v Popovicích u Nechanic. Žiji v Nechanicích. Jsem spisovatelka, předsedkyně Střediska východočeských spisovatelů, učitelka a knihovnice.
Tvůrčímu psaní se věnuji od té doby, co jsem se psát naučila. Díky svým učitelům jsem přestala texty před světem schovávat a začala je zveřejňovat. Úspěšně jsem se účastnila dětských literárních soutěží, podílela se na několika studentských sbírkách a sbornících, působila v redakční radě univerzitního časopisu. Ještě na vysoké škole mi díky Doc. Janu Dvořákovi vyšla první kniha.
„Vy píšete. To poznám. A já to chci vidět! Přineste to ze šuplíku. Pamatujte ale, že jsem kritik. Nelítostný kritik,“ pravil tehdy a já jsem mu s obavami své „šuplíkové zápisky“ předložila. Naštěstí! Nebýt něj… možná by tam ještě dnes ležely všechny moje knihy…
Píšu prózu i poezii; vydala jsem tři knihy prózy: Nezdálo se mi nic, Andante cantabile - ještě pod dívčím jménem Eva Kulhánková (2006), Věci, které se snadno zapomenou (2012), Vypravěčka (2017) a dvě básnické sbírky: Tyhle moje řeky (2014) a Uprostřed noci zpěv (2020).
Pravidelně publikuji v literárních periodikách, sbornících a almanaších.
V roce 2011 jsem byla přijata do Střediska východočeských spisovatelů, od roku 2014 jsem jeho předsedkyní. Organizačně se podílím například na Východočeském uměleckém maratonu, Východočeském literárním salonu, pořádám literární besedy a autorská čtení.
Učím český jazyk, dějepis a tvůrčí psaní na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové. Baví mne objevovat talent u druhých a podporovat je v jejich vývoji. Velkou radostí mi tak jsou mí slavní žáci, kteří, jak doufám, přerostou svou učitelku. V rámci semináře tvůrčího psaní pořádám se studenty literární ateliér Gybon Tea Party a vydávám almanach studentských prací.
Zpívám ve sboru Cantus feminae Nechanice, pro který také píšu texty, ve školním sboru Gybon i sólově.
Mým manželem je úspěšný malíř a grafik Jan Černoš, který mé knihy obohacuje krásnými ilustracemi. Jsem matkou úžasné holčičky.

image
image

Inspirací k spolupráci - spoluprací k inspiraci

Spolupráce s Janem Černošem
Jaké to je, když na svých knihách spolupracuji s manželem? U nás i v zahraničí uznávaným malířem a grafikem? Lidé se mne na to ptají skoro tak často, jako jemu kladou otázku, kolikrát jsem mu stála modelem.
Někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Ilustroval už mou první knihu. Tehdy na vysoké škole tedy ještě nebyl mým manželem… Oba jsme začínali tvořit, on opatrně otevíral dveře do světa výtvarného umění, já díky docentu Janu Dvořákovi a jeho tvůrčímu psaní „vyšla s kůží na trh“ se svou literární prvotinou.
„Dobře jste si vybrala, ten se prodává,“ řekl mi jeden – našeho života očividně neznalý – odborník na výtvarné umění během manželovy výstavy. Vybrala jsem si dobře, ale ne toho, jehož díla se prodávají. Tehdy ještě ne. Ani moje prvotina vydaná z grantu pro studentský talent se neprodávala. Nevybrala jsem si známého a skvělého výtvarníka. Jím tehdy ještě nebyl. Ani já nebyla spisovatelkou. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu…
Je však spravedlivé, abych také přiznala, že první knihu nám pomáhal ilustrovat i rezatý kocour Kryštof. Přebíhal po papíru nejprve zablácenými tlapkami, ale nebylo to ono, tak jsme mu je natřeli make-upem – ten šel dolů lépe než malířské barvy… Vzorně spolupracoval tak dlouho, dokud nebyla „kočičí razítka“ hotová. A u té dosud poslední (Uprostřed noci zpěv) asistovala naše tříletá dcerka Anežka. „Tatínku, ty fotíš maminku? Já chci taky fotit!“ zvolala nadšeně a podobně hlasitě, jako si můj muž vzdychl.
Když se manžela na besedě na ZUŠ po vyhlášení výsledků literární a výtvarné soutěže, kam nás pozvali jako hosty zaštiťující ony umělecké obory, zeptali, jak se mu hledá inspirace, odpověděl, že spíš neví, co vybrat. A já také ne. Vytvoří vždy tolik krásných obrazů, že se některé odkládají jen těžko.
Obvykle však nějakou dobu trvá první fáze. Pustit se do toho… Někdy tak kniha čeká na ilustrace měsíce, jednou dokonce i déle. To asi zasáhla vyšší moc, a sice v podobě nezálohovaného souboru v porouchaném počítači. Básnická sbírka Tyhle moje řeky vyšla o rok později proto, že se manželovi těžko smiřovalo se skutečností, že bude muset vše vytvořit znovu. A pak jsme jeli na dovolenou. Vraceli jsme se s kufrem plným krásných akvarelů. Heuréka! „Udělám to úplně jinak,“ pravil a tak se také stalo. Ty původní ilustrace byly dobré. Ale ty nové jsou naprosto úžasné! Okouzlily mne i nejednoho čtenáře.
Jan Černoš je nejen dvorním ilustrátorem mých knih, ale i jejich spolutvůrcem. Jeho život i dílo se s tím mým doplňují ryze a hluboce. Jak napsal v literární kritice sbírky Uprostřed noci zpěv František Uher: „Bohaté invencí i barevností jsou ilustrace, které nemají běžný doprovodný charakter, platí, že slovo a obraz jedno jsou.“  http://obecspisovatelu.bloger.cz/Nove-knihy-a-recenze/KREHKA-SUGESTIVNI

moje knihy

Můžete mě kontaktovat zde:

KŘEST KNIHY ZRUŠEN

23.11.2021
 

Moji milí, těšila jsem se a doufala, že budu zdravá, ale zatím nejsem a nejspíš nebudu ani pozítří. A kdyby snad ano? Nyní není nejlépe ani mnoha ostatním. Někdo by přijít nesměl, další by se báli riskovat. A já si přeji, aby knihu plnou humoru a dobré nálady mohli beze strachu a v radosti přijít oslavit VŠICHNI, kdo chtějí ❤...
Nenapsala jsem tuto knihu dost dlouho. Pak jsem ji nějaký čas psala, dva roky čekala na ilustrace a na vydání. Ta kniha je trpělivá. Ona se dočká????????...
Věřím, že se všichni na jejím křtu v době, kdy bude lépe nám všem, potkáme????❤????

Vážení přátelé, srdečně Vás zvu na křest mé nové knížky!

17.11.2021
 

image

Dušičky plné vděčnosti

02.11.2021
 

image

Dušičky plné vděčnosti

Je krásné vědět, o čem psát. A ještě krásnější je vědět, že tak můžeme i žít. Ano, mám na mysli/ale též na duši či na srdci vděčnost.
               Vděčnost za to, co máme. Čím jsme, kým jsme. Jistě, každý tam máme i jiný seznam, co/koho jsme ztratili, kým nejsme, nebo kým se nám být (zatím) nedaří. Ano. I to k nám patří. Každý máme své slabé stránky. A ztráty. Menší i veliké. A když máme srdce rozervané bolestí, která nás paralyzuje, těžko se cítí vděčnost…
Bohudík se náš život neskládá jen z těch nejtěžších chvil! A pak přijde čas vzhlédnout a podívat se kolem sebe na to, co jsme neztratili. Na ty, které jsme neztratili, na ty, které jsme do života jako největší dary dostali. A i na ty, od kterých jsme život dostali. Existuje místo, kde si to uvědomím velmi silně. A tím je hřbitov.
Letošní návštěva se odehrála opět v duchu, který cestám za našimi zesnulými předky a blízkými, vtiskla v těch pár letech svého života naše dcera. Už nejezdíme na hřbitov s pohřební náladou. Vždyť už je taky nějaký čas po pohřbu! I po tom posledním. Netušila jsem, že bych někdy mohla spatřit svého tatínka, jak se na tomto místě usmívá. Po maminčině smrti jsem si zvykla na to, že ho vídám plakat. A nejčastěji právě tady. A díky dceři přišla další změna. Ona jezdí na hřbitov za babičkou Lubinkou takovým přirozeným způsobem, který učí i nás ostatní. Sedne si k ní, rovná jí na hrobečku kamínky, podává svíčky na světýlka. Pak zaběhne vedle k prababičce Jáře, která sem loni taky přibyla. Na tu si pamatuje, tak vzpomíná. A nás nechá nahlas vzpomínat na babičku i na ty, které nepoznala. Ptá se na ně. A já stále dokola vyprávím o tom, jak babička Lubinka spadla z vrby, když byla s malým strejdou Fandou na rybách. To jsou ty správné Dušičky. Aby se nezapomnělo. Abychom své zesnulé uctili. Aby paměť rodu pokračovala dál. Při každé zapálené svíci můžeme cítit smutek, i když už je to delší čas, ale i vděčnost. Ta světýlka nám ukazují cestu, dovedla nás sem, do života. Bez nich bychom tu nebyli. Bez jejich života bychom neměli ten náš. A v dušičkové době vnímáme toto sepětí více než jindy.
Letos se dcerka zdržela na hřbitově u prababičky Jindřišky a pradědy Fandy. Nemohli jsme ji od nich dostat. Uviděla krásné srdíčko z kamínků od holčiček mé sestřenice a dala se do dalšího. Do věnečku ze šišek a slaměnek vplétala sedmikrásky, kterých nosila plné hrsti. „Ještě chvíli, chci tu být,“ pravila zcela přesvědčivě. Zůstali jsme. Tatínka mezitím oslovila spousta lidí, spolužáků, sousedů z jeho rodiště… Ti lidé také přišli za svými dušičkami. „Mně se tady líbí, ještě tu budeme,“ řekla nám dcera za dalších deset minut. A tak jsme zůstali. A cítili jsme se bližší s těmi před námi. Představila jsem si tu dlouhou řadu předků za sebou. I když už nejsou mezi námi, můžeme se o ně opřít. Oni nás nenechají padnout. Když se dobře rozhlédneme, spatříme stopy, které za sebou a v našich srdcích zanechali. Když se dcerka směje, vidím v ní svou maminku. A jindy zase manželova tatínka. Děkovala jsem jim, těm našim dušičkám, a se slzami v očích jsem se smála spolu se svým dítětem. Ani ono by tady nebylo. Nebýt nich. A cítili jsme se bližší i s těmi živými kolem nás… To je také veliký dar.  
„Dušičky jsou v nebíčku, to já vím,“ pravila dcerka při jiné rozpravě o předcích. A nechala si vysvětlit, proč za nimi teda jezdíme na hřbitov. A já jsem si uvědomila, že díky ní jsou ty důvody úplnější. O hlubokou vděčnost a opravdovou radost ze života.
Naše milé dušičky, chybíte nám… Ale děkujeme, že jste tady byli! S námi i před námi. Vzpomínáme na vás. Milujeme vás. Děkujeme!!! Tolik, tolik vám děkujeme…

O školce, viru a lidskosti

28.10.2021
 

O školce, viru a lidskosti

Tedy trochu o školce, něco o viru, více o lidskosti.
Po otázkách typu: Jak se vám líbí? Myšleno ve školce a adresováno dětem a rodičům v prvních, nejnáročnějších dnech, setkáme se všichni, kdo máme se školkou co do činění, s dalším notoricky známým jevem: Nemocemi. A to i ti z nás, kdo měli dosud dítko zdravé, kterého se nudle u nosu od kamarádů nechytaly. Toto téma si jistě také zaslouží naši pozornost, jindy se na něj proto zaměřím.
 Dnes to vezmu stručně. Když se během tří dnů školka v podstatě vylidnila, bylo jasné, že je zle. A bylo. Hned v sobotu dcerce, v neděli manželovi. Já se v péči o ně nestíhala včas přidat, a tak jsem byla asi ušetřena těžkého průběhu onemocnění. Pokašlávala jsem zlehka, dusila se jen v noci a zvládala péči o marody s nasazením, jemuž by i zdravý jedinec sotva stačil. Jednou verzí, která by můj stav vysvětlila, je zázrak. Naše lékařka má ještě další. Adrenalin. Matka prý ví, že padnout nesmí, pokud je s dítětem opravdu zle, adrenalin ji a její imunitu proto drží v takových obrátkách, aby vše zvládla. Zhroutí se prý až ve chvíli, kdy se dítě uzdraví… Myslím si, že příklady věřících lékařů dokazují, že se obě zmíněné verze vůbec nevylučují. Dcerčiny horečky v prvních dnech překonávaly 40 °C, pohled na dítě trpící horečkami a urputným kašlem byl opravdu srdcervoucí. Dětská lékařka věřila, že si dcerčina imunita, dosud nemocemi ani léky neničena, poradí sama. Manžel ty horečky přeskočil. Ale takový kašel ještě v životě neměl. Lékařka pravila, že jeho imunita si už tak snadno neporadí, a nasadila antibiotika. Muž se dusil dál. A jednoho večera tak, že nás přešla legrace. Bylo rozhodnuto, nebudeme čekat do rána, jede se na pohotovost.
„Je to jasné, je to virus!“ pravila lékařka na pohotovosti. (Během prvních dvou týdnů nemoci se mimo jiné dala vysledovat i detektivní zápletka, je-li to virus, anebo bakterie.) Jednotliví lékaři sázeli na své podezřelé jako pachatele – a co odborník, to názor. Snažili se je většinou podložit vyšetřeními. A jak vědí matematici, někdy může platit a i b. Někdo ví své i bez toho všeho. Jako ona profesorka medicíny na pohotovosti. Ona totiž hned věděla, který virus to je. A pachatele měla taky. Jím byl nemocný. A tak se k němu také chovala. Ona – ztělesnění „bojovnice za mír“, teda zdraví… - k němu – hříšnému zločinci, který zdraví právě napadl. Virem! Dovolil si ho chytit!! A teď se ještě k tomu dusí a obtěžuje v nemocnici!!! Hotový skandál. Zasloužilá lékařka po něm házela uštěpačné poznámky a řečnické otázky. Pohledy moc „házet“ nešlo, pod tím skafandrem tolik nevynikly.
Opět to zkrátím. Vše probíhalo ve stylu: Kvůli vám je republika v ohrožení! Co si to dovolujete se dusit, chodit sem a vůbec tu hrůzu chytit?! Manžel se nejprve pokoušel reagovat jako klasický vzorný pacient. Tedy ve chvílích, kdy mohl mluvit, v těch ostatních se dusil… „Jsem očkovaný. Vím, že to není 100% ochrana, ale dělal jsem, co jsem mohl. Pokud je to covid, jistě jsem ho nechytil schválně.“
Marně. Ona věděla, jak to s podobnými padouchy chodí. Zapírají do poslední chvíle. Na ni si ale nepřijdou… A tak se do něj pustila znovu. V tu chvíli se to stalo. Můj muž si uvědomil velkou pravdu. A také moc bránit se, na kterou mnozí z nás, domněle bezmocných či ne-mocných zapomínáme.  Bohu díky, že se tak stalo. Dokázal totiž říct nejen paní profesorce, ale svým příkladem i nám ostatním, jak se s lidmi nejedná.
„Prosím vás, já jsem vám nic neudělal. A pokud neumíte s lidmi jednat slušně, odejděte. Odejděte a pošlete sem někoho, kdo to umí. Děkuji.“
A tak se stalo. Uražená lékařka odkvačila, dusící se manžel si (možná za trest) hodinku počkal na lékaře, který v něm neviděl jen „jasný covid“, případně dokonce padoucha, ale člověka. Jak ukázaly opakované testy (i ty z krve) zasloužilá detektivka se netrefila. Covid to nebyl. Lékaři říkali, že s touhle nemocí, která momentálně zachvátila naše mateřské školy, leží na JIP především malé děti, miminka. Tolik závěr pro čtenáře detektivek.
Ale mně to nestačí. Co z manželova zážitku plyne pro nás všechny? Pro lidi, které poslední rok a půl – či skoro dva – přece jen ten virus neustále odněkud oslovuje. I když jsem o něm třeba vůbec psát nechtěla? Máme tu klasický vývoj jako z učebnice psychologie. Fáze popírání a panika. Dospělý člověk by asi ani v jednom stavu zamrznout neměl, že? Strčit hlavu do písku a raději se přiklonit k tvrzení, že se nikomu nic nestalo, a pokud stalo, tak ti lidé jistě zemřeli na něco jiného, by si asi před svým rozumem a svědomím nedovedlo obhájit ani dítě školou povinné. Ano, i v naší rodině máme oběti covidu. Nebyla to pro ně rýmička. Ta první oběť přišla loni na podzim, v době, kdy jsme za ní nesměli ani do nemocnice, byl to velice krutý konec lidského života… Podobně nefunkční je i setrvávání ve stavu paniky. Totální hysterie, kdy se bojíme člověka vůbec potkat (i přijmout do nemocnice), protože v něm už nedokážeme vidět lidskou bytost, ale chodící biologickou zbraň. Uzavřeme se nadobro před světem a lidmi, protože jsou nebezpeční!!!
Vážení a milí čtenáři, k čemu setrvávání v těchto dvou – proti sobě značně vyostřených – stavech vede? Vidíme to velmi dobře. Ve společnosti se tvoří jakési radikální pseudotábory. Stojí proti sobě jako v občanské válce napříč rodinami.
„Očkovaní jsou čipováni a nakazí každého!“
„Neočkované děti nemají nárok chodit do školy a na kroužky!“
Bože můj, lide můj, kam jsme se to dostali? Tohle chceme? Ona zmiňovaná panika a popírání mají své právoplatné místo v psychologii člověka. V reakci na stres z nebezpečí, smutek, velkou ztrátu, bolest... Potíž nastane v okamžiku, kdy v nějakém z těch stádií či stavů zamrzneme. Dospělý člověk by měl přece pokračovat dál. A možná dojde i k tomu, že neví, tápe. Že řešení problému nemusí být jednoduché. Nebude v souladu s politickým programem té či oné strany. Možná to bude cesta delšího hledání i dělání chyb. I chyby k lidskému učení a poznání patří. Kéž to prosím není opakování stále těch samých! A především, především vás prosím: Nenechme si vzít lidskost. Jsme lidé. Buďme lidští. Očkovaní i neočkovaní, zdraví i nemocní lidé jsou stále LIDÉ. Chovejme se k sobě s laskavostí a úctou, kterou si lidská bytost zaslouží. A pokud by se k nám tak někdo nechoval, my s tím můžeme něco udělat! To je naše „Moc bezmocných“. Jen na ni nesmíme zapomínat. Nemoc. Ne-moc? Nenechme si vzít svou lidskou důstojnost.
„Prosím vás, já jsem vám nic neudělal. A pokud neumíte s lidmi jednat slušně, odejděte. Odejděte a pošlete sem někoho, kdo to umí. Děkuji,“ řekl můj muž ve stavu, který neměl daleko do kolapsu.
Nemusíme kolabovat sami, ale naše lidskost už opravdu volá o pomoc. A myslím, že je nás, kteří ji slyšíme, hodně…
 

Pozvánka

03.10.2021
 

image

Po sobotním soustředění před narozeninovým koncertem našeho sboru jsem si listovala ve sborové knize. A zastavila se u úryvků, které pocházejí z mé literární prvotiny. Z knihy, kterou napsala ještě studentka Eva Kulhánková. Všimla jsem si soustředění. Tolik se toho za ty roky změnilo… Ale ty skvělé štrúdly a dobrá nálada k němu patří stále.
Tuto sobotu tedy perlila Jiřinka. Úžasná dáma, jejíž humor je nakažlivý.
„Nechte to břicho pěkně nafouknutý, nezatahujte ho, pořádně se opřete do tý bránice!“ zvolal sbormistr u hlasových cvičení.
„I my v první řadě?!“ zeptala se Jiřinka pohoršeně.
A tak jsme se soustředily, bavily, něco dobrého pojedly…
„No, to jsou ty štrúdly a šátečky po přestávce,“ konstatoval sbormistr a klavíristka schovala hlavu v dlaních. Nakonec jsme přece jen odvedly i kus pěvecké práce. A já doufám, že si ji – i o těch našich třicátinách užijete!
 
 
Skončily nám sborové prázdniny. Na žádný konec prázdnin jsem se netěšila tak jako 
na tenhle. Pan Semerák se usmívá a my se snažíme sladit… „Výborně, tak znovu…“
Soustředění. Celý den zpěvu a buchet a štrúdlů a koláčů – také bych měla něco upéct – 
„To jsou  výhody ženských sborů, sice chybí ta slivovice, ale…“ – a novinek: „Hana se vdala, Věra čeká dítě…“ – „Hlasový klid, prosím!“
Natus est nobis, Alleluja od  Romualda  T.– „To byl určitě nějakej rytíř,“ říká Káťa. 
„Ta lidovka se ti na  cédéčku povedla,“ – zvláštní pocit, jsem asi jediná, kdo si ho ještě nekoupil. Ostatní slyšeli! Podobně jsem se cítila, když nám s bratrem vyzvedával fotografie dědeček. „Dědo, nekoukej se, my je chceme vidět první!“ 
Září. Dědeček rozebírá palety a řeže dříví na topení. Uhlí zdražili. To bude zase „chladná zima“. Dědeček řeže dříví každý podzim. Tatínek trne hrůzou, když pila vydává zvuky, jaké by neměla, ale děda se jí nevzdá. Pojedeme na soušky. Děda je pořeže a já s bratrem uklidíme. Na „dědově dříví“ nám  přišlo vždycky něco posvátného.
 Možná ty velké, tlusté brýle plné pilin, nebo soustředěný výraz za nimi, kožené rukavice, jízda v káře, velká tříska v palci, řev pily a větví, které už jednou zemřely…
 (…)
 
Dneska mám Šípek od Dvořáka. Jako malí jsme si s bratrem hlásili, která melodie nám ten den zněla v uších. 
„Já mám furt tu vrbu s tím klukem, co nemůže slízt!“
Ono to asi není v uších, nevím, kde –
„Šlo děv-če na trá-vu…“ 
„Pořádně se opřete do toho efka, ten tón se musí pořádně otevřít.“ 
„Na trávu“ to ještě jde, horší je to ve druhé sloce, „v zimě“, „I“ se zpívá hůř.
Šípek. Dnes je to on. Tak jak ho zpívá Jitro, i tak, jak ho zpíváme my. 
„Musím ti říct, že to nezpíváme špatně. Je to sice něco jinýho, ale – jsou to profíci,“ oznámil mi pan Semerák po koncertě sboru Jitro, na kterém jsem si měla povšimnout zejména toho: „Jak votevíraj tu pusu – koukni, támhleta!“ 
„Jenže ta má pusu, že může jíst špekáčka na vejšku,“ zastává se mě paní Semeráková, teda Alenka. (…)
 
Eva Kulhánková: Nezdálo se mi nic (Andante cantabile)



Neurvalost hned na předsádce aneb Kdy asi umřete?

22.09.2021
 

Tak už asi opravdu brzy vyjde! Kdo? Co? Moje nová kniha! Dostala jsem zprávu od nakladatele. A taky mi dal nahlédnout do její hotové podoby, tedy zatím jen té elektronické. Zastavila jsem se hned na první straně. Já a moje kniha jsme už totiž řádně označené a katalogizované. Národní knihovna už o nás ví. A co všechno? Inu, čím dál více informací. U těch předešlých jich stačilo méně. Stručné rozřazení, označení literárního žánru. U mé předposlední mne potěšili. Sama jsem přemýšlela, co jsem to vlastně napsala… A pak jsem si řekla, že sice krátký, ale román. A oni to poznali! Češtinářka ve mně se radovala…
               Teď se neraduje. Je v šoku! A nejen češtinářka. Co se to za těch pár let stalo? Kam se poděla základní lidská slušnost? Přátelé, to nemá obdoby! Ti z vás, kdo sledovali některé kapitoly z humoristické knihy, která se právě chystá na svět, jsou dobře obeznámeni s mým poznáním ohledně etikety a ženského věku. Jelikož staré webové stránky nefungují, přečtete si příslušnou kapitolu již brzy v knižní podobě. Jmenuje se: „No dovolte, dvacet osm!“ Laskavý čtenář se v ní mimo jiné dozví, kolik let bylo babičce v Babičce Boženy Němcové a také pravidlo, které mne naučila jedna jednatřicetiletá dáma v důchodu. A sice, že žena na veřejnosti přizná naposled své 31. narozeniny, po nich pak až narozeniny 75. – za předpokladu, že se jich dožije. V tomto mezidobí je její věk zahalen rouškou tajemství, pod kterou nahlíží jedině nevychovaný hulvát.
               S faktem, že mezi novými údaji o autorovi v knize, figuruje rok narození, jsem se přes výše zmíněné pravidlo slušného chování smířila. Jednak si ho může stejně každý najít i jinde, jednak jsem asi ještě stále v dané oblasti značně velkorysá. Co mi ale vyrazilo dech – knihovníci z Národní knihovny, neradujte se, zase se mi vrátil – to je ta pomlčka v závorce za ním!!!
               Vážení přátelé, tohle myslíte vážně?! Já patřím vlastně také mezi knihovnice, tedy spíš knihovničky docela nepatrné. Toto své víkendové zaměstnání beru jako velice příjemné. A kolegyně knihovnice a kolegy knihovníky považuji za osoby vzdělané, velmi milé, až slušné - jak by řekli Cimrmani. A teď toto! Středoškolští studenti na našem gymnáziu vědí, že učíme-li se v hodinách českého jazyka a literatury o autorovi žijícím, uvedeme si jeho rok narození a závorku z obou stran uzavřeme. Bez oné vulgární pomlčky, prosím pěkně! Asi takto: Autor XY (*xxxx)  Tím je úloha splněna. Žádná pomlčka či mínus, jak by řekli kolegové matematici.
               Otevřu tedy elektronickou podobu své nové knihy – a co vidím? Autorka XY (xxxx -   )!!! Co mi tímto sdělením z Národní knihovny asi říkají? „No, pěkně jsme vás zařadili, ale ten rok úmrtí nám ještě chybí! Tak kdy to bude?! No, šup, šup, nezdržujte se nám tady s tím životem, ať můžeme práci pěkně dokončit.“ Smysl pro humor mi snad neschází, též povědomí o lidské smrtelnosti. Má-li mne ta pomlčka udržovat v modu: „Memento mori!“ - pak tedy děkuji za připomenutí! Pamatuji na ni. Ale, moji milí, napadlo vás, že by to mohlo také působit jako naprostá neurvalost? Ba dokonce by to onen okamžik uzavření závorky mohlo přiblížit? Buď přímo šokem při pouhém přečtení takové rovnice o jedné neznámé, anebo dlouhodobým stresem zmíněnými katalogizačními údaji na autora vyvíjeným.
               Doufám, že dožiji-li se své další knihy, budou ona katalogizační pravidla pozměněna v souladu se slušným chováním. Vždyť je přece i v zájmu knihoven, aby žijící spisovatelé ještě nějaký ten čas žili a psali… Tak nás, snažně vás prosím, tou pomlčkou nepopohánějte, dokud naše poslední hodinka doopravdy nepřijde. Děkuji vám.

Jak se ti líbí ve školce?

13.09.2021
 


Musím říct, že jsem v posledních pár dnech zaznamenala jen málo otázek, které by budily u tázaných tak silné emoce jako právě tato. A nejen u dětí, které do mateřské školy nastoupily. I jejich rodiče a prarodiče dokáže slušně vyvést z míry. Všimněte si rovněž, že takovou otázku nikdy nepokládají samy děti, které do školky chodí, ani empatičtí rodiče dětí právě školkou povinných.
„Svoje dítě do školky nedám,“ pravilo tehdy několik z nás vysokoškoláků po odpolední přednášce z dětské psychologie. Seděli jsme v aule a vstřebávali informace. Potom jsme ještě dlouho debatovali o vlastních traumatech z předškolních vzdělávacích zařízení. Vítězil jako obvykle můj manžel – tehdy tedy teprve nastávající. Tři roky svého útlého dětství strávil z velké části zamčený v temné komoře mezi kbelíky a smetáky, neboť patřil mezi „oblíbence“ jedné psychicky nevyrovnané paní učitelky.
„Nepůjde do školky, já svoje dítě do školky prostě nedám,“ pravil před časem můj manžel. Snažila jsem se mu říct, že dnešní mateřské školy jsou již jiného rázu. A poukazovala jsem ještě na skutečnost, že se tam dcerka těší. Svými vzpomínkami však značně vyděsil i mne. A bylo to dobře, protože jsme věnovali výběru mateřské školy velkou pozornost. Třeba by mne předtím nenapadlo, jak moc je to důležité. Přitom když se na dané téma zaměříme, vidíme to naprosto jasně. Každý rodič a prarodič většinou prožívá první školní den svého potomka. Je to velká událost. Celá rodina se vydá s prvňáčkem do školy. Potom se to jde ještě náležitě oslavit. Okolí vnímá význam události a snaží se, aby ten „velký krok“ zvládl šestiletý školáček s dobrou myslí. Je to velký den. Bezesporu.
Ale jak je potom možné, že tříletý drobeček odchází bez jakékoliv slávy, obvykle i bez celé rodiny, někam, kde v lepším případě prožije jen o málo více hodin, než onen o tři roky starší prvňáček. Dost možná tam ale stráví většinu dne! Tohle je přece tak důležité. A není to krok, ale obrovský skok, který má malé dítě učinit.
Ranní srdceryvné loučení dává notně zabrat všem. Soucitně jsme se dnes pozdravili s dalšími rodiči, jedna maminka přiznala požití většího množství antidepresiv, aby se vůbec mohla s dítětem do školky a bez dítěte ze školky do práce dostavit. A jiný tatínek zase hovořil o večerních pohárcích červeného.
Jsem ráda, že jsme našli takovou školku, ve které se naší dcerce líbí. I tak jsou začátky náročné. Když se jí někdo takhle pěkně po prvním týdnu zeptá, nevypukne u ní naštěstí nekonečný záchvat pláče, kterého jsme byli svědky u nejednoho školkáčka. Buď mlčí – přičemž si bystrý tazatel sám odpoví: „Doma s mamkou to bylo lepší, vid?“ – anebo zrovna řekne: „Líbí.“
Nechť přibývá takových školek, jako je ta naše! A chtěla bych se opravdu nahlas zastat všech těch maličkých. Nezkoušejte je (nejlépe ani jejich rodiče) týden po začátku školního roku uvedenou otázkou vystresovat víc, než už jsou.
Jak se líbilo první týden ve školce vám? Možná si ty chvíle pamatujete. Jak jste koukali ke dveřím, ze kterých se měli rodiče „za chvilinku vrátit“? A ono mezitím uteklo dobrých devět hodin… Možná jste už zapomněli. Snad se vám tam většinou po čase zalíbilo a našli jste si tam i dobré kamarády. Anebo jste do školky vůbec chodit nemuseli – jak pravil můj otec: „Zaplaťpánbůh“.
Já přeji všem dětem a jejich rodičům, aby se co nejrychleji na nový režim naladili a do školky chodili opravdu rádi. I můj muž pravil, že začíná názor na školku měnit a bude tam po těch třech desetiletích vstupovat prozatím bez prožitku totální hrůzy. Dává prý dokonce značnou šanci přerodu emocí silně záporných na ty kladné… Věřím, že dnes děti ničím takovým jako on projít nemusejí. Ono jim to odloučení od rodičů a spousta nového v cizím prostředí úplně stačí. Rodiče - a především učitelé - se jim snaží ze všech sil pomoci. A představte si, že to ty malé děti během pár dnů/týdnů zvládnou. To je přece obrovský výkon! Na velikánskou oslavu pro celou rodinu. První školní den je dalším významným pokračováním. Ten první krok/skok byl však již učiněn právě cestou do školky...
A i když vás to teď upřímně zajímá, vydržte to. Prosím vás – přinejmenším během září – se těch maličkých ještě neptejte, jak se jim líbí ve školce!!!  

A Vy jste kdo?

05.09.2021
 

„Ano, je to v záruce, ale to není možné... Tak se zeptejte paní XY z Akademie výtvarných umění, ta má s mými výrobky zkušenosti. Určitě jí zavolejte, třeba děláte něco jinak,“ poradil manželovi tvůrce oněch výrobků.
Již několikátým dnem manžel dumal, jak je možné, že na předchozím stroji vytvořil tisíce uměleckých děl, která si získala slávu a obdiv po celém světě – v posledních letech dokonce i v naší zemi. A „výrobek“ to celou dobu snesl, kdežto ten nový se po dvou týdnech s mohutným skřípěním rozbil. Připustil si nicméně také možnost, že celá ta dvě desetiletí pracoval „jinak“, tedy špatně.
Paní XY z Akademie výtvarných umění přijala hovor a nechala volajícího, aby se představil, když to manžel učinil a doplnil doporučením od pana YX, pravila ona dáma rozhodným hlasem: „A vy jste kdo? Ale já vás neznám!“
„To nevadí, já vás ano…“ navázal manžel a vyjádřil slova uznání o tvorbě oné zasloužilé umělkyně.
„No, podívejte se, já jsem za ta léta dokázala… Já jsem za ta léta naučila… To všechno já poznám.“
Nemá se to, ale neposlouchala jsem schválně. Dáma hovořila tak hlasitě, že občas přehlušila i naši dcerku, které jsem právě asistovala při výtvarné činnosti. Já se tedy v této umělecké oblasti na více necítím. Podávala jsem kamínky a byla nechtěným svědkem přednášky paní XY. Její téma by znělo asi takto: Svědectví o mém velikém Já.
„A vy jste z Prahy?“
„Ne, od Hradce Králové,“ odvětil již o poznání méně zvučně můj muž.
„Cože? Odkud?“
Zdálo se, že rozsudek byl podepsán. Nebýt z Prahy bylo poslední mínus. Ale ne. Pouze předposlední!
„Máte vy vůbec uměleckou školu?!“ dodala dáma pohoršeně, jako by negativní odpověď již předvídala.
„To já…“ pokračovala ještě dobrých pár minut, při kterých se manžel odebral za dveře, podle pohledu však ještě někam dál.
A moje mysl se zatoulala taky. Onu dámu jsem neznala – a jak se zdálo, ani manžel neměl patřičné tušení, s kým má tu čest… Ale vzpomněla jsem si na mé známé velikány z různých oborů, nejen uměleckých. Co mají společného? Varhanní virtuos, pěvkyně, esa z medicínských oborů, velcí spisovatelé, herci, kapacity z univerzit? Lidé, které jsem měla to štěstí poznat jako opravdové krále a královny ve své branži.
Na rozdíl od některých svých průměrných kolegů nikdy netrpí arogancí. Velcí lidé jsou nesmírně skromní a pokorní.
Před očima mi vytanula vzpomínka na jeden z koncertů našeho ženského sboru…
Nebyl to náš první koncert s ním. Na pana profesora jsme se všichni těšili, taková čest, vystoupit na stejném koncertě jako on! Profesionál, který každým svým tónem i pohledem skromného a vlídného člověka nenechá nikoho na pochybách, že je skutečným Mistrem. A zrovna teď se to muselo stát! Miriam, naše klavíristka, nás nikdy na holičkách nenechala, ale tentokrát onemocněla. Už pouhé vědomí, že máme koncertovat před ním, nám přivodilo slušné záchvaty paniky, teď ještě toto…
„Takže skladby s klavírem budou prostě bez klavíru,“ pravil sbormistr při zkoušce. V našich řadách to zašumělo.
„Já vás mohu doprovodit na varhany, pokud by to nevadilo?“ přispěchal nám na pomoc pan profesor, který se přišel na naši zkoušku podívat. Nevadilo? Nám? To spíš vám, pane profesore, běželo nám v tu chvíli hlavou…
Je známo, že psychické rozpoložení má na pěvecký (i jakýkoliv jiný) výkon obrovský dopad, a tak se stalo, že jsme z nervového vypětí daného okamžiku zahájily (pouze my ženy, sbormistr i pan profesor v tom byli nevinně) první společnou skladbu ve zcela jiné tónině, než kterou uváděla partitura… Pan profesor se však nenechal zaskočit. Zvídavý pohled, který nám věnoval během první vteřiny, vystřídal úsměv. Nekáral nás, že jsme úplně vedle, on se na nás naladil! Bez mrknutí oka transponoval hudební doprovod do námi právě objevené polohy. Jak jen jsme mu byly vděčné!
Napětí z nás spadlo a zbytek koncertu s tímto skvělým hudebníkem jsme si už opravdu všichni užívali. Mistr se uklonil a po koncertě nás pochválil. Když mu sbormistr naším jménem děkoval i za onu záchranu, pravil:
„Ale prosím vás, to bylo to nejmenší. To vaše dámy to dokázaly zvládnout, odzpívat si to musely samy!“
S úsměvem, který jde ze samotné hloubi lidského srdce, a ostatním právě tam také vstupuje, opustil rychle sál, snad aby neprodlužoval ovace, které mu právem náležely…
„Já vlastně ani nejsem žádná spisovatelka,“ řekla mi v soukromí jedna z našich nejlepších autorek. A nebyla to žádná falešná skromnost, na to ji znám už dobře.
„Já si prostě jen žiju svůj život a občas o tom něco napíšu, to je celý, žádný velký drámo.“
Ano, ti lidé jen žijí svůj život. Žijí, nehrají „žádný velký drámo“. V tom je ten rozdíl. Když se vás velikáni ptají na jméno, ptají se proto, že je zajímáte. Nic jiného tím říct nechtějí. To je celý, žádný velký drámo…

A vy jste kdo?

05.09.2021
 

„A co dělá?“

29.08.2021
 

„A co dělá?“

Nic. Je doma s dětmi.“
Tak tuhle větu jsme asi všichni slyšeli. A někteří – včetně mne – jsme ji někdy i vyslovili. Ano, přiznám se, že jsem si taky neuměla vážit toho, jak zásadní a nesmírná práce to je. Být doma s dětmi. Starat se o ně. O manžela, rodiče, prarodiče. Být dobrou hospodyní a matkou. Poznala jsem to až sama. Jako většina z nás. Teprve na vlastní kůži pochopíme, že nevážit si matky znamená nevážit si života. Pochopíme, že jsme podlehli bludu, který je z hlediska historie celkem mladý. Vždyť která práce je důležitější? Než přivést na svět člověka a starat se o něj?
Kde bychom my „přezaměstnaní“ byli v takovém světě bez lidí? Tohle je třeba tesat a zvěstovat. Všude a všem: Být „jen“ dobrou matkou stačí. Nic víc není třeba. Tečka. Žádné důležitější zaměstnání totiž není!
Ženy, které si tolik přály stát se matkami, a nebylo jim to dopřáno, to vědí. Proč to nevíme my ostatní? Muži a ženy všech tolik potřebných profesí? Věřím, že v srdci to cítíme všichni. Ale dá se na to přijít i zdravým rozumem. Kéž tím i žijeme!
 „Já nevím…, mám v práci jen pár hodin týdně, ještě řeknou, že se flákám doma,“ řekla mi jedna kamarádka, maminka tří malých dětí. A já třeba zase vím, že mám té práce „v práci“ tolik, že to s tou prací doma ideálně skloubit prostě nepůjde. Past, do které spadne každá „pracující matka“. Bohudík za to, že my ženy v této části světa můžeme pracovat a studovat! V jiném čase či prostoru bylo - a bohužel je - v tom ženám bráněno. Ale ve snaze obstát v „mužské“ práci neponižujme tu „ženskou“.
Možná by bylo snazší, kdybychom viděli, že jsou ženy a matky důstojně ohodnoceny finančně. A nejen matky, ale i pečující otcové a všichni zaměstnanci tzv. pečujících profesí. Pak by nám to nejspíš došlo snáz. Třeba si to aspoň před volbami uvědomí i některá politická strana…
A teď vážně. Možná to půjde i obráceně. Takzvaně „zdola“. Když si každý z nás tuhle prostou pravdu, o které přece jen víme, připomeneme a budeme se podle ní chovat. Budeme k ženám, které pracují doma, přistupovat s úctou, která jim právem náleží. Ony totiž nepracují „jen“ pro svou rodinu, ale pro celý stát, který by bez nich a jejich práce pozbyl jakéhokoliv smyslu…
„A co dělá?“
Ten dlouhý seznam si jistě zvládnete doplnit sami.


Dneska nás seřval. A ne jen tak někdo. Sám král…

26.08.2021
 


„Nikdy nesplatíme zvířatům to, co jim jsme dlužni.“ (Josef Vágner)

Tuhle větu jsem v zoologické zahradě četla několikrát a zkusila se nad ní zamyslet. Jenže to nebylo nikterak snadné. Kolem nás proudily davy dalších návštěvníků, tolik lidí jsme tam snad ještě nikdy nepotkali. I hlučnější zvířata byla „pány tvorstva“ bez problémů překřičena. Dcerka se dožadovala co chvíli odpovědi na nějakou otázku, případně nám potřebovala sdělit, že ji bolí nožičky. Pohlédla jsem na muže, znaveného okolním ruchem i dítětem na zádech, a ve vzácné chvilce ticha pravila: „To jsou ty vteřiny, které si můžeme vychutnat.“
„O tom je rodičovství,“ odvětil manžel a já v té chvíli uctila jeho moudrost vteřinou ticha. Víc nám dáno nebylo. Cestou ke lvům získalo naše dítě opět energii, rozeběhlo se po svých, podobně jako v patnácti měsících, kdy ty asi dva kilometry uběhlo poprvé.
Nejsilnějším dojmem z dnešního výletu do ZOO se stala právě návštěva u výběhu lva berberského. Cestami po schodech, můstcích ze dřeva i z lan se proplétaly desítky lidí. Ano, přímo nad lvím hájemstvím. Nezvaní hosté pobíhali šelmám nad hlavami. Mohutný samec na vrcholu sil se přihnal k plotu. Byl nádherný. Přirozený. Majestátní. Rozkročil se, zvedl hlavu a začal řvát. Nebylo to jen tak. Nebylo to volání určené dalším lvům či zvěři, které známe z dokumentárních filmů o Africe. On řval na nás! Na nás, kteří jsme stáli před ním, a hlavně na ty, kdo procházeli nad ním. Na několik dob, takty jsem nepočítala, nás seřval. Dokonale. Byla to síla. Měl pravdu. Neměli jsme tam co pohledávat, neuměli jsme se chovat. Komu by se líbilo, kdyby se mu křiklouni pohybovali doma nad hlavou? Pochopili jsme, kdo je silnější. I vtipkující jedince král zvířat alespoň na okamžik usadil. A v hloubi duše uznal i ten největší frajer, kdo by byl pánem ve světě bez oplocení…
Okamžitě jsem tu úvodní větu pochopila. Zastyděla se a – alespoň v duchu – se poklonila… Tohle seřvání jsme si zasloužili. Právem a nejednou.
Omlouvám se. A myslím, že na seřvání od krále nikdy nezapomenu…

Vůně a barvy Provence aneb Obludy nemaluju!

19.08.2021
 

Dnes se s vámi podělím o jednu šest let starou vzpomínku ze zájezdu našeho pěveckého sboru. Napsala jsem ji do sborové knihy, na které jsem toto léto pracovala. Voní mořem, levandulí, okořeněná českým humorem…
Francouzské Benátky, plavba po Azurovém pobřeží, krajina Provence, kterou jsem si tolikrát představovala… A realita byla nad všechna očekávání krásnější. Saint-Tropez, které nám připadalo menší než v „Četníkovi“, běh Monakem s mladým sportovcem v roli průvodce, za nějž by nejstarší členky našeho sboru zasloužily medaili – a ano, samozřejmě zpívání. Zkoušky po ránu, než začne pořádný pařák…
Ale taky spousta zážitků se skvělou partou... „Ivuško, ty nejdeš na pláž?“
 „Ne, mě opalování obtěžuje.“
Miládčin šarmantní přípitek v restauraci s vybranými pochoutkami. Poté, co jsme tam doslova vpadly (jen my zpěvačky), neb jsem nečekala, že půjdou bytelné dveře tak lehko otevřít… Renatka si objednala chobotnici, Janička si nechala přiblížit rodokmen přívlastkových vín. Skromná Miládka si přála pouze vodu. Nápoj z proslulého lázeňského vřídla se svou cenou vyrovnal položkám z vinného lístku. Miládka při tomto poznání pozvedla sklenku (se zde raději nejmenovaným pramenem) a pravila: „Voda …, voda do každé rodiny!“
Ty vůně, nejen v městečku se známou parfumérií, ale hlavně v přírodě! Jak voní Provence? Levandulí, kořením a sluncem? A ty barvy!
„Už to chápu,“ pravil můj muž, který nás na tomto zájezdu také doprovázel.
„A co?“
„Proč mají malíři z Provence na obrazech takové barvy!“ odpověděl a odebral se i se stojanem a dalším malířským náčiním tu do křivolaké uličky, tu na pláž - kde nám hlídal deky… A kde se mohl též přesvědčit, jak krátkozraká je představa některých našich spoluobčanů, že jsou jedinými představiteli svého národa v cizí zemi. Člověk by svou mateřštinu tedy skoro nepoznal, ale…
„Ty vole, tady snad někdo maluje, vole! Se po…, vole, fakt jo. Ty vole, co to maluje? Co to je za barvy, čum, dyk to tak nevypadá. Mě po…, vole.“
„No jo, nějaký lodě, hele… Se ho zeptej, vole, ne, jak se to řekne francouzsky? Le obrrrráááás? Vobludu by možná zvládnul, vole. Tě namaluje, vole, ne?!“
„Obludy nemaluju,“ otočil se manžel směrem ke skupince za sebou, jejíž členové rázem oněměli…
Obrázky z Provence a malebných francouzských přístavů mnohým z nás zůstaly nejen v paměti, ale díky „našemu dvornímu malíři“ i na zdech našich domovů…

Můžu? Už bylo načase!

08.08.2021
 

            V našem městečku se slavilo. Čas se tu po jistou dobu zastavil. Hodinový stroj na kostelní věži odsloužil své a generální oprava závisela na tom, zda se na ni podaří sehnat finance. A povedlo se! Ještě se tedy děje. Díky všem lidem z Nechanic a okolí, kteří přispěli a přispívají. A že jich není málo. Někdo si mohl dovolit vyšší částku, malý klučina zase prý věnoval celý obnos prasátka, což je dost těžko souměřitelné. Kdo z nás by dal všechny své úspory?! Velký dík patří panu Stanislavovi, který zakázal uvést své příjmení i při slavnosti ke spuštění opraveného hodinového stroje… ale všichni jsme se otáčeli jeho směrem. Pohlédli jsme do rozzářených očí muže, který už nějaký čas na tomto světě prožil a nám ostatním ukazuje, jak plně, s moudrostí, odvahou, pokorou, láskou a s radostí tento čas prožívat lze. Děkujeme Ti, Stando!
               Pan farář při slavnosti hezky mluvil o tom, že nás Bůh obdařil spoustou času (alespoň většinu z nás) a je jen na nás, jak s ním naložíme. A to je hluboká pravda. Moje babička prožila velmi dlouhý život, plný stížností na druhé, na svět… (I ona mne toho vlastně hodně naučila.) Čas plyne, vše plyne, někdy pomaleji, jindy rychleji. Čas není vždy jen rychlý a neúprosný (i když poslední týden mi tak připadal…). Věřím, že naše srdce umějí vnímat i „druhy“, či chcete-li kvalitu času. Čas na hru = učení v podání malých dětí je prostě ohromná veličina! Známe čas cyklický, kterému lidé na venkově dříve poroučet nezkoušeli, nyní mu naštěstí většina z nás opět s pokorou naslouchá. Známe čas sváteční, smuteční… Ty všechny patří do našich životů. Ty všechny patří do času, který zde můžeme strávit.
               Zastavit čas. Kdo z nás by si to občas nepřál? Jenže on nestojí. Snad proto to nikoho z našeho městečka a jeho okolí při pohledu na kostelní věž v minulých měsících neuklidnilo. Právě naopak. „Pohled na prázdnou věž bez ručiček a strojku byl smutný. Už se těším, až pojedu okolo, že je věž opět v plné síle a ručičky na místě dělají svou práci,“ píše nejen za sebe zdejší rodačka, která se provdala do nedalekého Nového Bydžova. Ručičky na hodinách dělají svou práci, měří nám čas. Zvykli jsme si na to. Dříve ho lidé vnímali jinak, ale „časy se mění a lidé v nich“. Čas nezastavíme. I to má svou krásu.
               „Vy tady ale přece něco zazpíváte, paní Černošová, ne?“
                „Evo, ty tady musíš něco zazpívat!“ dozvěděla jsem se asi hodinu před začátkem slavnostního programu. 
„Ne, já jsem jen přivezla ty koláče, které jsem Standovi slíbila…“ Mluvili jsme o tom, že třeba někdy, toho patnáctého? Domluvíme se se sbormistrem, s varhaníkem, s… Ale na dnešek to nebylo v plánu. Mají přece pozvané hudebníky. To nejde, to…
„To nejde, že bys nezpívala!“
Koláče byly na místě, opatrně jsem nakoukla dovnitř kostela. Pohlédla jsem na jeho patronku a zazpívala jí. Přišlo to. A šlo to. Bez rozezpívání, bez doprovodu, bez toho věčného strachu… že nejsem dost! Že nejsem dost dobrá, že to neumím… Jenže jsem tam nebyla sama. Už přišlo pár lidí.
„Tak, a teď zpívat musíš, vidíš?!“
Musím? Cítila jsem, že vyvléknout se ještě dá… Nemusím. Můžu. Já vlastně můžu! Kdo mi to zakazuje? Jen já sama! Já sama si to můžu zakázat. Anebo dovolit. Můžeme si zakázat prožít život v radosti jako moje babička. Anebo si ho dovolit. Ne, to neznamená, že nás nepotkají prožitky bolavé až na dřeň… Ty k nám taky patří. Ale jindy máme na výběr. A to jsem právě měla.
Bohudík jsem se tentokrát nezapřela! A pomohly k tomu i ty události bolavé až na dřeň. A pomohl k tomu i čas. Není mi dvacet a třicet už mi taky dlouho nebude. Už jsem přece jen odvážnější. Nevím, kolikrát mi bude dáno pohlédnout na věž kostela a „zkontrolovat čas“. Moje maminka prožila podstatně kratší život než moje babička, ale byla mnohem šťastnější. Měla odvahu. Možná nám odvahu a víru vzaly zkušenosti, možná někdo jiný. Ale my si je můžeme vzít zpět! Anebo můžeme čekat za oponou a na jeviště nikdy nevylézt. Bát se. Jako tolikrát já. Bát se, že nejsme dost… Jenže my jsme dost. Jsme úplní, i s těmi slabostmi. Nechceme v té poslední hodině či minutě našeho života litovat, že jsme nežili, ale jen „čekali“. Až bude lépe, až budeme lepší, až… Nebudeme… Jsme.
Správná modlitba není prosbou, ale vyjádřením vděčnosti, četla jsem. A tak jsem zpívala, naplněná vděčností, že mohu. Ave Maria. Děkovala jsem nejen Matce Boží, ale i svým předkům  – prababičce Marii za hlas, prababičce Emílii za umění péct koláče… Všechny jsem je ve svém srdci cítila a uctila. Naši předkové nežili proto, abychom se toho my báli.
Děkuji. Tolik vám děkuji!

Nevím není odpověď

02.08.2021
 

            Nevím, kde se vzala ona potřeba mít na všechno názor? Odpověď. Ano! Ne! Co na tom, že o dané věci nic nevím? Okamžitě a střelhbitě zaujmu stanovisko. A to si bráním, protože přiznat chybu se nesmí! Nevědět se nesmí! Dělají to tak přece všichni. Jinak… Co se stane? Dostanu pětku? I když mi třeba bylo třicet, čtyřicet, padesát…? Opravdu chceme a potřebujeme v této hře pokračovat?
               Neseme si s sebou spoustu nesprávných odpovědí. I to k životu patří. Stejně jako uvědomění si toho, že dělat chyby je správné. Ano! Píše to učitelka. Když jsem jako premiantka napsala na základní škole do diktátu v sedmém pádě „drahokami“, naučila jsem se znát jazykový systém nejrychleji, jak jsem jen mohla. Už nikdy jsem podobnou chybu neudělala. A dobře jsem věděla, že se nejedná o žádnou „koncovku ami“, ale o mužský rod vzoru hrad. Samozřejmě mi nebylo příjemné, že jsem nedostala z diktátu jedničku. Nedivím se dětem, že se v důsledku vzdělávacího systému ještě bojí dělat chyby. A že se bojí něco nevědět.
               Když jsme byli s bratrem děti, vedla nás k tomu i tatínkova autorita. „Nevím není odpověď!“ hřímal na nás ve chvílích silně autoritativně-výchovných, až jsme přes vzlyky opravdu nevěděli, co máme odpovědět. Vesměs jsme dokonce otázce ani nerozuměli…
               Ale mé zamyšlení teď není soudem nad českým školstvím. A už vůbec ne nad tatínkovou výchovou. Vím, že dělal vše nejlépe, jak uměl. Upřímně se snažil. A to, že přitom udělal i řadu chyb (a mnohdy jistě i leccos nevěděl), je normální, lidské. Vlastně se to týká všech dobrých rodičů, kteří své děti opravdu milují.
Chci se zamyslet nad tím, že bychom měli ve věku, kdy už jsme dávno plnoletí, převzít odpovědnost za své chyby. Dovolit si je přiznat. V laskavosti k druhým i k sobě. Nepranýřovat se za ně. Ale nepopírat je. Být si jich vědomí. To je pravé sebevědomí. Být si vědomí svých silných i slabých stránek. Pak s nimi můžeme pracovat.
               Přimlouvám se za rehabilitaci slova NEVÍM. Dovolme si něco nevědět. Alespoň do té doby, než si o daném tématu nastudujeme dost relevantních informací. Dovolme si zpomalit. Je to celkem těžké, o to však potřebnější. Pokud na sociálních sítích nezareagujeme v první vteřině po přečtení článku – nebo ještě lépe dokonce předtím, než ho vůbec dočteme – máme dojem, že nám „ujel vlak“. (I když už ani ty vlaky pro nás nejsou dost rychlé, alespoň většina z nich…) Budeme „out“… nebo snad dokonce budeme působit jako hlupáci! A v sevření všech těchto obav zapomeneme to pozitivní, co nám rodina a škola jistě také předala. Že je tomu právě naopak! Jen hlupák má na všechno odpověď. Moudrý člověk ví, kolik toho neví…
               Nevím je skvělá odpověď! Kolikrát nás už podnítila k hlubšímu poznání. Poznání, které v sobě nese pokoru a moudrost.

Oznámení o zahájení správního řízení

Aneb Všechno nejlepší ke Dni matek

11.05.2021
 

             Nemám sice právnické vzdělání, ale slovní spojení „správní řízení“ mne poněkud vyvedlo z míry. Zvláště po té, co jsem dopis s výše uvedeným nadpisem nalezla v obálce s modrým pruhem, kterou jsem převzala jedině díky podpisu před zkoumavými zraky poštovních doručovatelek.
Co se stalo? To musí být omyl? Vždyť jsem nic neprovedla! Spletla jsem někde něco?!
 Hlavou mi běžela panická série otázek a odpovědí. Klasické smlouvání. A také pátrání… Sebezpytování. Jelikož platím i mezi nejbližšími za slušného člověka, tedy spíše za „děsnou vzorňačku“, která „mě tou svou ušlechtilostí někdy už s…“ (konec citace nejmenovaných zdrojů), došla jsem k závěru, že snad opravdu taková jsem. Ale možná se mýlím. A spáchala jsem zločin, o němž mne mé zvrhlé svědomí přesvědčilo, že zločinem není. No ano, to se už přece stalo! A dokonce na stránkách románu světového klasika. Jak si Raskolnikov svůj zločin racionalizoval… Obešla mne hrůza!
            Zalapala jsem po dechu, zašátrala po sklenici s vodou, vypila ji skutečně obratem a zavolala na manžela. Třesoucím se hlasem mu sděluji přijetí oné děsuplné zásilky a stejně tak třesoucíma se rukama mu ji podávám.
„A o co jde?“ Snaží se zachytit pointu textu můj muž, též vysokoškolsky vzdělaný člověk.
„Už to mám, asi ti poslali poslední peníze za celý měsíc a máš ten podíl vrátit!“
S pocitem dobře vykonané detektivní práce mi dopis vrátil a zabral se opět do své původní profese. To je možné, napadlo mne. Dcerka má narozeniny před půlkou měsíce. To ale očividně na úřadě vědí… Jediná informace, která se dala z textu dešifrovat bez problému, se týkala právě toho, že Úřad práce České republiky ví o tom, kdy má moje dcerka narozeniny. A že po tomto datu nemám nárok na rodičovský příspěvek. To jediné bylo napsáno opravdu česky. Neříkám to pouze jakožto rodilý mluvčí s českým rodokmenem, ale též jako člověk, který český jazyk a literaturu studoval na vysoké škole.
            Ještě jsem několikrát zhluboka vydechla a nadechla, pak jsem uchopila do ruky telefon a zavolala na číslo uvedené v dopise. Nikdo hovor nepřijímal.
„Je pátek odpoledne, už tam nikdo nebude,“ reagoval manžel. Je pátek, v neděli slavíme Den matek a já musím až do pondělka žít s oním děsivým tajemstvím, jaké že správní řízení bude se mnou (či proti mně) zahájeno!
„No tak, uklidni se, tak se podíváme na internet,“ pravil muž, zadal slova do vyhledávače – a ejhle! Tolik odkazů a nejedna diskuze k tomu... Ne, nebyla jsem první, kdo podobnou listinu obdržel. A koho vyvedla zmínka o správním řízení z míry. Ovšem i po přečtení desátého odkazu jsem potřebovala další důkaz. 
            Proč by proboha normálně nenapsali to, co každá máma ví? Že jí rodičovský příspěvek a tzv. dovolená končí?
Jako první jsem na telefonu vyhledala přítelkyni, která mi byla v otázkách mateřských vždy velkou oporou. Trojnásobná maminka zadržela mou litanii slovy:
„Jo. Opravdu. Je to jen oznámení, že ti končí rodičák.“
Tak Dostojevského se bát nemusím…
Dostavila se znatelná úleva. Přesto jsem ještě kontaktovala další kamarádku, právničku s dvojnásobnou mateřskou zkušeností.
„Péťo, promiň, já se v těch právních pojmech nevyznám,“ zahájila jsem rozhovor. „Chápu jen, že správní řízení je průšvih o něco menší než řízení trestní.“
 „Já právnické vzdělání mám a přiznám se, že mě to rozhodilo taky, když mi to tenkrát přišlo!“ zasmála se přítelkyně.
„Ale vážně… neboj, to je jen oznámení o ukončení rodičovské,“ uklidnila mne autorita z oboru mateřského i právnického už definitivně.
„A proč se to tak teda nejmenuje?!“ neodpustila jsem si řečnickou otázku.
             No vážně, proč by se oznámení o ukončení rodičovské dovolené nemohlo jmenovat jinak než Oznámení o zahájení správního řízení?
Já myslím, že rodičovský smysl pro humor by tím nikterak neutrpěl… A nejeden rodič by tak předešel kolapsovému stavu.
Jsem dokonce toho názoru, že by si to matky a otcové na konci té své „dovolené“ i zasloužili.